Island 2. Můj milý deníčku...

Můj milý deníčku, no to bych se posral. Některým z vás jsem před pár měsíci vyprávěl o léčbě, kterou prodělala naše Míca. Před touhle expedicí náš automechanik zkontroloval, co je třeba opravit, a protože jsem se ozval včas (v březnu), a i on měl volno, vzal to z gruntu. Vyměnil ramena a ložiska v nápravách, tlumiče, výfuk a spoustu jiných věcí. No, a pak si všimnul, že jsem nějaký čas jezdil s povoleným vzduchovým filtrem. Následky byly katastrofální. Turbo, hlava a válce byly zničené. Motor musel ven a následovala generálka. Výbrus, nové písty, kroužky, hlava včetně vaček, lágry a turbo. Když už v tom byl, vyměnil i spojku a pár ložisek a koleček v převodovce.

Pro netechniky, bylo to, jako by Míca šla na pedikúru, a skončila s několika transplantacemi a neměla zdravotní pojištění. Účet byl katastrofální a patří k těm několika opravdu osobním informacím, které svěřuji jen nejbližším, a nesmí se je dozvědět berňák.

No a dnes, po docela slušným džípákování po islandské vysočině jsem se rozhodl, že pro jistotu zkontroluju ten proklatej vzduchovej filtr. Z tónu těchto vět asi tušíte, že byl povolenej. Doufám, že jen chvíli, doufám, že jestli motor nasál prach, tak jen malinko, ale jak jsem již napsal milý deníčku, to bych se posral. Pohybujeme v zemi, kde i hadrovej toustovej chlaba stojí 127 korun a 5 minutová oprava kola 1000, nafta 40 atd..., tak prosím pochopte mé bědování.

Ale dost o tom. Kostky jsou vrženy. Filtr utažen a zbytek uvidíme.

Právě jsme u ledovce Vatna, největšího na Islandu. Ale postupně.

Potom co jsme si odpočinuli po túře, nakoupili jsme zásoby v městečku a vypravili se na poloostrov Langánes. To je ten mrňavej camprdlík na východě Islandu, který vypadá jako hlava husy.

Z něj, po dobu studené války hlídali Američané, jestli na ně ze Sovětského Svazu neletí bombardéry. Z bývalé základny zbylo jen pár betonových základů a kostra od radaru. To, že to již není třeba, pokládám za vítězství Lásky a Pravdy nad Lží a Nenávistí. Nebo alespoň zdravého rozumu nad hloupostí. Vesnice Skalár zase vypovídala o pomíjivosti. Z prvního místa kde byla na Islandu mražírna ryb, kde bylo divadlo a tancovačky už zbyly také jen základy. Sledi odtáhli, projekt přístavu se nepovedl a nakonec u břehu vybuchly dvě plavoucí bomby.

Na konci tohoto poloostrova je maják a u něj jsme si připadali opravdu jako na konci světa.

Spíme už většinou mimo kempy a islandské horké prameny nám to usnadňují. Lázně Selárdalslaug byly první ukázkou. Jejich jednoduchá lidovost je jakýmsi symbolem Islandu.

Cestou po obvodu poloostrova Melrakkastlétta jsme objevili nejen roztomilou dopravní značku, ale také jsme se přiblížili na pár kilometrů k polárnímu kruhu.

Máme aplikaci která nám cinkne když je možné vidět polární záři, a tu noc byla 100% pravděpodobnost, ale zataženo. Takže Satya hlídkovala zbytečně.

Dnes suché útesy u Asbyrgi si Vikingové vysvětlovali jako otisk jednoho z osmi! kopit bájného oře. Jejich původ je ale ještě dramatičtější. Vytvořila ho supergigantická povodeň, po výbuchu podledovcové sopky za několik dní! Valilo se tudy tenkrát milion kubických metrů vody za sekundu.

I když jsme si tohle přečetli, stejně nám vodopád Dettifos vyrazil dech.

Pak jsme doplnili všechny tekutiny (naftu a vodu), přespali v kráteru sopky, a pak už konečně vyjeli na Vysočinu. Těšil jsem se na to už od Náchoda.

Džípákování na Islandu je pohodlné a bezpečné. Vše je opatřeno cedulemi a třeba brody někde mají až dojemné obrázky jak je překonávat. Po různých Fkových silnicích (označení silnic jen pro 4x4 auta) jsme během dne dojeli až sem. Prý tady trénovali kosmonauti na cestu na Měsíc, a krajina opravdu jak měsíční vypadá. Černý písek, popraskané lávové balvany. Uprostřed trasy byla oáza, kde se skrývali psanci. Nedalo mi to, abych si nevzpomněl na prezidenta. Psát umí, Vysočinu má rád, možná by to bylo místo pro něj.

Nechť jsme všichni na správných místech.

Satya a Yakeen