Island 4. Že by nějaká tajná soutěž?

Satya se asi účastní nějaké tajné soutěže o nejúžasnější ženu a nebo je to rozhodně jedno z možných vysvětlení. Další by bylo, že už je krok od osvícení, a život se mnou má jako prémii na konci kolotoče znovuzrozování. To by také dávalo smysl. Ale abyste si mohli vychutnat historku, co vám chci vyprávět, musím se ještě na chvíli vrátit do minulosti, a to do doby, kdy jsme přijeli z Persie.

Tehdy jsem zjistil, že troubítko, kterým vybavili naší Mitsubishi zdvořilí Japonci, je pro cesty po divoké části Asie naprosto nedostatečné a jeho tichounké pípání nám respekt nezjedná. Po příjezdu jsem tedy googlil a objednával, a nakonec jeden sychravý den v garáži namontoval pořádný klakson. Sestává ze vzduchového kompresoru a trumpety a je ovládán od řidiče výrazným červeným tlačítkem, aby bylo jasné, že je jen pro mimořádné případy. Když jsem hledal místo ve voze, kam ho namontovat, musel jsem zohlednit to, že někdy brodíme, a tak se nakonec milá siréna uhnízdila ve vnitřnostech vozu, nad předním nárazníkem, ve výšce asi tak metr od země. Když jsem ji zkoušel, přiběhl se soused podívat, jestli mám v garáži parník.

Tak a teď zpět k tomu proč podezřívám moji ženu z toho, že soutěží o titul Nejlepší žena roku. Na našich cestách se často stává, že mne požádá, abych jí zastavil na čůrání, a jsou situace, kdy okolí, provoz nebo povětrnostní podmínky ji nedovolí, aby usedla jinde, než u auta. To platí i pro Island. Větry jsou tady tak silné, že někdy je auto jedinou ochranou proti fujavici. V takovém případě musí najít závětrnou stranu našeho vozu, no a nedávno jí nezbývalo nic jiného než přidřepnout si před přední nárazník. Hlavu tím pádem měla ve výšce zmiňované trouby.

Vy byste odolali? Já ne. Jediné, co by mohla být polehčující okolnost je fakt, že jsem o červené tlačítko jen zavadil. Jen jsem do něj ťuknul.

Satya v jediném mžiku vystřelila ze sedu v šedesátistupňovém úhlu do stoje, ale dva metry od auta. Čekal jsem zasloužené spílání, byl jsem připraven přijmout ostrá slova, nepřekvapilo by mne násilí, ale reakce mojí ženy mne opravdu dostala. Otevřela místo předních, zadní dveře a povídá: "Teď jsem si ověřila, že potřeba bezpečí, je nadřazená potřebě vylučování," a pak, zatím co štrachala v bedně s oblečením, dodala: "teda když nám říkali, že na Islandu je to pořád o převlíkání, tak to asi nemysleli tohle."

No není na medaili?

Včera Satya zase nasbírala spoustu bodů. Slyšte, slyšte, ale hlavně, bratři muži, rozhlédněte se, jestli vaše ženy také nesoutěží! Mohl by to být v naší sociální bublině nějaký tajný holčičí pakt.

Takže, jak to bylo:

Z Ísafjörduru, kde teď jsme, do Bolungarvíku dnes vede tunel, ale dřív se jezdilo po cestě, o které průvodce píše: Krkolomná stezka vede okolím Ísafjörduru směrem k Bulangarvíku okolo hory Öshlíd. Úzká, poměrně nebezpečná cesta, která je velmi často zapadaná kamením či lavinami, bývala jedinou přístupovou cestou do Bolungarvíku. Pokud si dáte pozor, můžete se projít nebo projet na kole po úseku, který je hned u tunelu.

Nezní vám to také jako výzva?

Silnici již v roce 1995 přestali opečovávat silničáři, a už se o ní stará jen matka příroda, a ta je na Islandu zralá na to, aby na ní někdo zavolal sociálku. Když jsme na ní odbočili, brzy jsme zjistili, že její celé části se již sesunuly do oceánu, a co zbylo, je na mnoho místech podemleto. Kameny na ní symbolizovaly vůli boží, náhodu, osud nebo Ruskou ruletu, vyberte si. Prošli jsme ji z části pěšky a já přemýšlel, jestli projet ji Mícou je Býk Té Správné Velikosti.

Tohle asi musím vysvětlit. V Africe je jeden kmen, (děkuju za tenhle příběh, Bohunko) ve kterém si mladíci, aby dokázali svoji odvahu, musí vybrat toho správně velkého býka a přeskočit ho. Stařešinové pak dohlížejí, aby to nebyl ani moc malý, ani moc velký býk. Přijde mi to jako parádní metafora života. Vybírat ty správně velké býky k přeskočení. No a výhodou dospělosti je, že jsme si sami sobě stařešiny.

Procházel jsem cestu a lomcoval se mnou adrenalin. To jsem poznal podle toho, že jsem byl jen v tričku a necítil jsem zimu. Bál jsem se, ale tak to u Správně Velkého Býka má být! A taky co by to bylo za hrdinství, kdybych se nebál?

Díval jsem se na příboj padesát metrů pod námi a zeptal se mé ženy: "Tak co pojedeme?" A Satya na to: "Jestli tohle potřebuješ zažít, tak jedem. To víš, já touhle historkou u holek body sbírat nebudu."

Taková je to Žena!

To jsem ale zase strašně předběhl v deníku z cest po Islandu.

Jsme v Západních fjordech pátý den. Západní fjordy je ta roztřepená část Islandu, která z něj vybíhá na severozápad, přičemž její nejseverozápadnější výběžek je neobydlená rezervace. Po jejich východní hraně se dá dojet nejdále do Ofeigsfjörduru po cestě 649. To jsme i udělali, a když jsme zase jednou jeli metr nad mořskou hladinou po krásné, drncavé cestě, nikdo nikde nebyl, a z vody vykoukl tuleň, první co mně napadlo bylo: "Sakra, tady mají chlupatý vodníky!" Tak dojemně lidský pohled má tuleň ze tří metrů.

Do rezervace jsme nahlédli jedním trečíkem a viděli zase krásný vodopád.

Po cestě tam i zpět, jsme se vykoupali v Drangsnes ve veřejných vanách na břehu moře.

Ale hlavně, západní fjordy nás přivítaly Úžasnou Polární Září! Kempovali jsme daleko od civilizace, měli jsme úplně čistou oblohu a na ní se hodinu rozvalovala Aurora Borealis. Její hlavní zářivý proud se líně měnil, a co chvíli z něj odpadávaly závěsy utkané z jemné zelené, aby se vznášely a vlnily na obloze jako důkaz slunečního větru.

Bez dechu jsme žasli a ani se nepokoušeli vytáhnout foťák.

Pak jsme přes šíji poloostrova dojeli na jeho druhou stranu a zase dodrncali, kam bylo možné. Po cestě jsme si došli skoro k ledovci Dranga a potkali Němce, který si postavil zajímavého terénního bydlíka. Jako majitel firmy na okenní rolety a žaluzie měl vše na dálkové ovládání a vysouvací. Včetně střechy, oken, sprchové zástěny a postele. V jiném autě, které má zaparkované v Kanadě zase projel severní kanadou ve čtyřicetistupňových mrazech.

No a posledních pár dní objíždíme všechny menší fjordy po cestě, která připomíná hřeben. Někdy jsou i 20 kilometrů dlouhé a můžete si je tedy důkladně prohlížet nejprve z jedné a pak z druhé strany. Mezi břehy je jen kilometr či dva.

Teď jsme zase jednou v kempu (naše čtvrtá legální noc) a dnes jsme měli i dvě hodiny v bazénu. Vedur, aplikace o počasí tady, nás totiž od včerejška straší a posílá smsky, že v noci přijde vichřice, těžký déšť a vítr v nárazech až 130km v hodině. Tak jsme zalezli a já píšu tenhle blog.

Včera jsme byli svědci zahánění ovcí na zimu z hor. Byla to komunitní akce pro spoustu džípáků, několik koní a šestikolek, spolu s desítkami lidí. Trochu to na nás dýchlo podzimem a čerstvě zasněžené hory kolem tuto zádumčivou atmosféru dotvářejí.

Ženy soutěžte, muži skákejme přes býky, a všichni přežívejme všechny bouře. My to uděláme také tak.

Satya a Yakeen