Island 5. Den příliš velkých býků.

Anglický slovo travel, cestovat, pochází z francouzského výrazu travail, tedy pracovat. A někdy je to opravdu práce, v tom fyzikálním významu slova, tedy výkon za čas, ale skoro vždy v tom smyslu, který pro nás slovo práce znamená. Tedy něco, co nás baví, ale po čem můžeme být večer pořádně unavení. Jako třeba 29. den naší cesty. Posuďte sami:

Probudili jsme se nad nejdelší lávovou jeskyní Islandu, Surtshellir, která měří skoro dva kilometry a kterou jsme den předtím z malé části prozkoumali. V noci jsem pak byl celý rozlámaný, blbě jsem spal. Asi to bylo velmi geopatogenní místo, nebo možná to bylo tím, že se tam kdysi schovávali ti, které pronásledovala ruka zákona a nebo jsem snědl příliš hub, které den předtím sklidila Satya? (Houby se tu nehledají, ale sklízí. Někdy Satya řekne: "zastav" a skočí pro tašku hřibů.) 

Nevím, ale byl jsem rád, že od jeskyní odjíždíme.

Před námi byly cesty 550 a F338, kterými jsme objížděli ledovce Lang, Poris a Ok. Cestu převzali do správy silničáři od stavitelů elektrického vedení a ona se klikatila mezi sloupy, na dohled od zářících hromad ledu. Z nejmenšího z nich z ledovce Ok už moc nezbývá a je tak první, o který Islanďané, a vlastně my všichni, přijdeme díly ohřívání klimatu.

Na konci asi sto kilometrů divokých džípákových cest nás čekal vodopád Gullfoss. Už jsme jich viděli stovky, to nekecám, ale pořád tahají další trumfy z rukávu.

Od vodopádu jsme se přesunuli ke Gejzíru. To je místo, které dalo jméno všem výstřikům. Ale pozor je již mnoho let neaktivní, takže když vám někdo řekne, že jste gejzír nápadů, radosti či čehokoliv jiného, znamená to, že jste kdysi, před dlouhou dobou, bývali v něčem výjimečně dobří, ale že teď jste již léta nic nevyprodukovali. Naštěstí mlčící ikona má vedle sebe Strokkura, který chrlí každých pár minut.

O dalších pár desítek kilometrů jsme se hodinovým výstupem dostali k horké říčce v geotermální oblasti Hvaragerdi.

Hodinová cesta zpět a pak ještě dalších cca 150 km a byli jsme pod sopkou Fagradalsfjall, která je zrovna aktivní. Obrovská oblaka kouře ozářené do ruda žhavou lávou, byla vidět z třicetikilometrové vzdálenosti. Na její vrchol jsme vystupovali spolu s dalšími stovkami lidí již za tmy a byl to skoro dvou hodinový pochod do kopce, ale ve tmě a v kamení. Řeky lávy a výbuchy kráteru stály za to. Ožila po 800 letech.

Kolem půlnoci jsme dojeli na nejbližší možné místo, zastavili a svalili se do postele. Tohle vše za jeden den. Trochu svatokrádežně jsme si ještě, skoro ve spánku, mumlali o tom, že už chyběla jen polární záře, a byl by to komplet Iceland in one day.

Ale zase předbíhám, a takhle by nedával smysl název této kapitoly. Takže, proč Den příliš velkých býků?

Ten den nezačal nejlépe, rozbila se mi kšanda. Prostě z ní, potvory, upadl kousek plechu a už nejde zapnout.

Pak Satya zformátovala kartu ve foťáku.

Nebyla to taková katastrofa, jak si ze začátku myslela. Zavolali jsme kamarádovi a on nám poradil, abychom koupili novou, že ji pak nějak obnoví. Takže než jsme definitivně vyjeli z Isafjörduru bylo skoro dopoledne.

Objet poloostrov Pingeyri, kolem majáku Svalvogar, je jedno z největších džípákových dobrodružství, které si můžete v Západních fjordech dopřát. Jeho nejdramatičtější část vede po pobřeží, ale už cesta tam, klikatou silnicí zaříznutou do travnatých strmých kopců stojí za to. Když jsme k nejdivočejším 400 metrům dojeli, byl příliv, a na místa, kde měla být cesta, zběsile dorážely vlny, takže její stav nebyl vidět.

Počkali jsme do pozdního odpoledne, kdy moře ustoupilo a zjistili jsme, že původní cestu nedávno rozbila bouře. Zbyly obrovské oblázky, spíš kulaté balvany, nahrnuté hala bala. Tak tohle byl příliš velký býk. Otočil jsem Mícu a dali jsme si ještě jednou skoro celý poloostrov zpět.

Pak jsme další dva dny za deště objeli postupně zbývající západní fjordy. Za zmínku stojí hnízdiště ptáků na nejzápadnějším cípu Evropy, kde dul tak velký vítr, že držíc Satyjku za ruku, jsem měl jednu chvíli strach, že si ji budu pouštět jako draka sto metrů nad mořem.

V jednom koupátku jsme znovu potkali a strávili hodinu povídáním s dánskou cestovatelskou rodinou. Projeli kdysi s malými dětmi Asii, Afriku pak s dospělými prošli pěšky australskou poušť a teď, již ve třech generacích, cestují dál. 47 let na cestách. (Samozřejmě s přestávkami na vydělávání peněz.)

Díky mému skřivánčímu nastavení jsme ráno mohli z jedné parádní eFkové cesty vidět ledovec Snaefells, který se jinak většinou cudně halí do mlhy.

Cestu z poloostrova Snaefellnes jsme přerušili v Borgarnes, v muzeu o přistěhovalcích. Díky dobře vedeným záznamům je snadné pro většinu Islanďanů vystopovat svůj původ až do 9. století a jejich ságy jsou opřeny o faktické osoby.

A pak za jeden další dlouhý den jsme, minouc Reykjavík, dojeli a prozkoumali lávový tunel Surtshellir.

Po úžasném dni co jsem popsal v úvodu kapitoly, což bylo včera, jsme se dnes ráno vydali do oblasti barevných hor, Landmannalaugar, přes 134 metrů vysoký vodopád Haifoss. Zase překvapil.

Teď už je dávno noc a zítra jdeme na trek. Naštěstí tímto zápisem, má práce na příspěvku končí. Po létech dohadování, jsem se rozhodl, že do výběru fotografií Satyjce již nebudu zasahovat. Ušetřím si spoustu času, miliony mozkových buněk a nějakou tu hádku. K tomuto zásadnímu rozhodnutí jsem došel ani ne po 10 letech.

Jestli můžete, nečekejte s dobrými rozhodnutími tak dlouho.

Satya a Yakeen