Island 6. Ovčí kopejtko.

Tráva kolem už byla spasená, a navíc ten volný prostor byl tak lákavý. Voněl nejen vší tou šťavnatou zelení, ale i svobodou. Jak se tam ale dostat? Ovečka cítila, jak jí její kopýtka kloužou po kovovém povrchu roštu. Dokázala vyšplhat v horách za nejnepřístupnějšími chomáči trávy, zvládla šplhat po skále, kdekoliv byl jen sebemenší hrbolek ale to, jak klouzala po mokrém železe, byla překážka ze všech největší. Ale všude byl plot a tohle bylo jediné místo, kudy bylo možné vydat se na cestu. Znamenalo to překonat všechny zděděné strachy z uklouznutí, překonat nejistotu, vydat se někam kam nechodí stádo. Znovu a znovu zkoušela kopýtkem kluzkost ocele až jednoho dne...

Když přijedete na Island autem, jedna z prvních věcí co vás překvapí, jsou kovové rošty přes celou silnici. 

Jsou všude tam, kde ploty oddělují pozemky a kde jsou ohrady pro ovce. Rošty přerušují i největší Islandskou silnici číslo 1 a po celém ostrově jsou jich tisíce. Brzy pochopíte, že je to jednoduchý způsob jak ovečkám zabránit v útěku. Jsou to dokonalí horolezci, často je vidíte na takových místech, že byste se vsadili, že je tam vysadil vrtulník, ale stačím jim nastražit neznámý kov, dát jim do cesty něco, co je nové a ony zůstanou za plotem, a na podzim, kdy je naženou do ohrad, to každý rok mnoho z nich zaplatí životem.

I já jdu životem a ztuhlým kopýtkem strachů, osahávám kluzkou novost neznámého a chtěl bych utéct z ohrady zděděných představ, jednoho dne... Dřív než přijde podzim.

22. září nám pod koly zadrnčel poslední Islandský rošt, pak jsme se nalodili na naši známou loď Norröna a opustili jsme Island.

To ale zase přeskakuji, protože ještě předtím jsme šli na celodenní trek v oblasti, které se říká Landmannalaguar. Už cesta tam, pro kterou jsme vybrali džípakovou silnici F225, překvapila. Byla totiž upravená tak pečlivě, že jsme na ni potkávali nejen obyčejné dvojkolky, ale i celý ansábl filmu, protože se tam podle mého kvalifikovaného odhadu natáčel klip pro Bolywood. (vycházím z toho, že by to Indům bylo podobné, a také z toho, že jsme potkali auto, které řídil Sikh v turbanu. Satya to nepovažuje za dostatečné důkazy.)

Islandské počasí se nám v posledních dnech snažilo ulehčit odjezd. Teploty klesly někdy i ke třem stupňům, často pršelo a byla mlha. Ale během treku vysvitlo na několik hodin sluníčko a my mohli udělat tyhle fotky.

Ještě ten den po treku, zase už za deště, jsme se vydali na cestu zpět a našli si proto nepříliš frekventovanou cestu F233 a za tmy dojeli až k hlubokému brodu. Přespali jsme tam ale po nočním lijavci, jsme dva dny před odjezdem z Islandu, sami přes řeku nejeli. 

Vrátili jsme se po bezpečnější F208 na okružní silnici číslo 1, a zjistili, že na ní opravdu FOUKÁ. Vítr dosahoval v nárazech 130 km/h, vál od západu, a tak jsme si museli odpustit jednu atrakci, a místo toho jsme se s větrem v zádech plachtili na východ, do míst odkud nám jel za dva dny trajekt.

Neodpustili jsme si ale několik odboček a zastávek. První k ledovci Skaftafell, což je vlastně jeden z mnoha jazyků, které kolem dokola vyplazuje gigantický ledovec Vatna, který sám o sobě zabírá (zatím) 10% celého Islandu. Fotky toho, jak během několika posledních let mizí, jsou překvapivé, ale alarmistů je dost a není třeba se k nim přidávat.

Další zastávkou byla laguna, kde z jednoho z jazyků zmiňovaného ledovce odpadávají obrovské kry, a tajíc, odplouvají do oceánu. Zblízka se na to můžete dívat z obojživelného vozidla ale i ze břehu je to velká podívaná, a to i pro tulně.

Posledním nádherným džípákováním na Islandu byla odbočka na silnici F985. O této cestě v průvodci psali, že je prakticky svislá, a že rozhodně není pro nezkušené, nebo bojácné řidiče. Oni prostě vědí, jak mě nalákat. Míca stoupala a z deště se stávalo sněžení. Před vrcholem, když už sníh tvořil souvislou pokrývku, jsme uznali, že je čas obrátit a bezpečně se vrátili dolů.

Dole ale mezitím vítr zesílil natolik, že záchranáři zablokovali silnici číslo 1 (něco jako naše D1) a vítr již regulérně smetl jeden bydlík z cesty. Museli jsme tedy do kempu v Höfnu, našli jsme místo za křovím a pozorovali z rozhoupaného auta, jak vichřice 130 kilometrovou rychlostí vymetá oblohu, abychom na rozloučenou mohli znovu vidět polární záři (pořád se zdráhám té kráse říkat Aurora, pochopí to každý v mém věku) přes celá nebesa. To dalo fujavici smysl a vysvětlilo celou tu komplikaci s větrem.

Druhý den jsme pohodlně dojeli do Seydisfjörduru, vykoupali se v místním bazénku a pak už najeli na loď a v luxusní kajutě přespali cestu na Faerské ostrovy.

Hlavním městům se často vyhýbáme, ale mohou si za to sama. Kdyby vypadala jako Törshavn, nedělali bychom to. Faerské ostrovy mají rozlohou cca 1400 km2, to je jako okres Prachatice, a v jejich hlavním městě bydlí 13 000 lidí to je jako v Aši.

Proto nepřekvapí, že jejich autonomní vláda sídlí v několika dřevěných domcích na nábřeží.

Jejich nedávná historie je poučná. Ke konci minulého století si napůjčovali v bankách tolik peněz, že si vytvořili iluzi země s nejvyšší životní úrovní široko daleko, a začali usilovat o odtržení od Dánského království. Pak přišla bankovní krize a byli rádi, když je Dánové vytáhli z bryndy. Teď již o nezávislost neusilují, ale leccos si dělají posvém. Nejsou v EU (oni nemusí, mají bohaté Dánsko) a nemají ani domluvené společné poplatky mobilních sítí. Takže jsme si museli opatřit SIM kartu, abychom byli schopní platit třeba za tunely.

Tím jsme začali po přistání, a hned potom jsme prošli staré město, ve kterém lidé pořád bydlí. 

Loď, kterou jsem přijeli, byla po celou dobu, dokud kotvila v přístavu, absolutně největší dominantou a myslím si, že ji provozují Faerské ostrovy také proto, že kdyby bylo třeba mohli by na ni odplout všichni jejich obyvatelé. Dobře, na všechny by asi nezbyla teplá voda na sprchování, ale vešli by se.

Pak jsme vyjeli hledat místo na spaní, ale ouha. Na těchto mrňavých ostrovech není spaní nadivoko snadné. Aplikace Park4night sice nějaké možnosti nabízí, ale na prvním místě začalo sněžit a na druhém, blízko městečka Vestmanna si nás ráno přišla vyfotit paní s mobilem.

Ráno jsme zjistili, že je tak rozbouřené moře, že výletní lodi k 400 metrovým! útesům prostě nejezdí. Někde tam jsme se rozhodli, že si dopřejeme výlet vrtulníkem na ostrov Mykines, protože stejně nevíme co s penězi. Ne, kecám. Helikoptéra je tady běžný dopravní prostředek, a na rozdíl od všeho ostatního je tady její používání lacinější než kdekoliv jinde. Let stojí 150 dánských korun. Přejeli jsme tedy podmořským tunelem na ostrov Vágar, kde je letiště, a tam zjistili, že vrtulník je plný.

Ale cesta tam a vesnička Gásadalur byli také krásné.

Když jsme dnes hledali místo na spaní, přijel si nás zkontrolovat nějaký pán, a tak nás znervóznil, že jsme se raději vydali do kempu, kde teď jsme. Možná jsme udělali dobře.

Zkoušejte hranice poznaného, dělejte dobře a my se zase ozveme. Satya a Yakeen