Karákoram a Himaláje 24, díl 7.; Dlouhé dny

24.07.2024

Dlouhé dny, kterými se krátí čas vyměřený pro Pákistán tak rychle, že si pomalu nestačíme odpočinout.

Některé dny jsou tak dlouhé, že když je večer rekapitulujeme, na jejich začátek si jen pracně vzpomínáme...

Posuďte sami.

Ráno se k nám sluníčko dostalo až poměrně dlouho potom, co už svítání ohlašovalo jeho příchod. Není divu. Přes zubaté vrcholky skal, nemělo lehkou cestu. Pokud nám chtělo nahlížet do misky s ranní kaší, přišlo pozdě, protože je už Satya myla po jídle.

Na cestách se mi rekvalifikace mojí ženy ze sovy na skřivánka daří. Vstáváme před šestou, a chodíme spát kolem osmé.
Se smutkem jsme si prohlíželi okolí Zeleného jezírka, které je ve 3200 m n.m. dostupnější a tedy mnohem víc poházené odpadky.

Je pravda, že já musím být s kritikou opatrný. Jako dítě vyrůstající na vsi si pamatuju doby, kdy se bordel vozil na směťák za vesnicí. Svůj, dnes laskavý a opatrný, vztah k přírodě jsme se učil během života.
Satya zase od dětství v Zálesáku zakládala party na čištění lesa. Dalo by se říct že, ač jsme se tenkrát neznali, jeden druhého jsme potřebovali. Doplňovali jsme se.

U Zeleného jezírka jsme se s mojí ženou shodli, že Pákistáncům chybí k úplnosti, ta druhá půlka, ta co by organizovala úklid po té první. 

No jo, ale už teď jich je půl miliardy!
No, jsem rád, že tenhle celoasijský problém nemusíme řešit my dva.

Jeden z dlouhých zavěšených mostů na KKH

Když jeden Youtuber na nás zase chtěl prohlášení k Pákistánskému lidu, ukázali jsme na kameru igelitovou tašku odpadků, kterou jsme posbírali kolem auta a úpěnlivě prosili jeho folowers, aby je kolem sebe neházeli. Víc pro ně udělat nemůžeme.

Ale to jsem se zakecal, tedy zapsal, pak nemá být den dlouhý…

Takže, vstali jsme za svítání u jezírka ve 3200 m n.m. a dvě hodiny džípákovali 12 km k asfaltce. Vrátili jsme se po ní do cca 1200 m n.m. na Karakoram Highway (KKH) a pokračovali k čínským hranicím.

Pořád byl Muharram.Na nějakém dalším check pointu nám policisté do auta naložili dva Evropany. Španěla a Skotku. Vraceli se z treku a protože byl Muharram, nic nejezdilo.

Na cestách potkáte inspirativní lidi.Španěl si po krachu své firmy během corony uvědomil, že už nechce tolik času trávit v práci. Pronajal byt a cestuje, a holka ze Skotska připravuje již léta hříbátka ve Francii na drezůru a potřebovala si odpočinout od šílené majitelky stáje. Léta života ve Francii změnila natolik její angličtinu, že jsem jí rozuměli každé slovo, což je u Skotů zázrak!

Propovídali jsme pár hodin cesty až do Karimabádu, města v údolí řeky Hunza. I tohle město se za 20 let změnilo Pákistánským bujením k nepoznání. Dovezli jsme naše nové kamarády do hotýlku, a tam na wifi během hodiny požádali online o víza do Íránu na cestu zpět.Společně jsme si dali ve slavné cukrárně ořechový koláč za evropskou cenu, rozloučili se a pokračovali po KKH.

Pákistánské cesty jsou plné krásných výhledů

Cestovately oblíbené Hunza valey

Pákistánsko-čínská hranice je v sedle ve výšce 4600 m n.m. a celá oblast je národní park. Vstupné 40 USD na osobu! Dojeli jsme na vrchol když sluníčko zapadalo. Je překvapivé, že až na vrchol byla pěkná silnice. Respekt stavitelům.

Za ty prachy, se nám nechtělo jen tak opustit park, našli jsme si místečko o trochu níže, uvařili večeři a šli spát.

Ne na dlouho. Kolem 11 večer nás našla policie a museli jsme park opustit a jet s nimi až dolů na jeho začátek.Byli korektní a nechali nás přespat u nich na dvorku. Šichta od 5 ráno do půlnoci. 

Za odměnu jsme jim druhý den udělali požárnické vystoupení.
Už nějakou dobu nás zlobí vařič. Když má jen tak odpočívat mimo službu roní slzy benzínu pod sebe do plechové bedýnky a když se ho snažíme po vaření vypnout, dlouho protestuje plamínkem.Tyto věci se sešly, já navíc otevřel láhev s benzínem a ohňová show byla na světě, tedy na dvorku. Naštěstí Satyjku napadlo ohnivou kouli, ve kterou se změnil náš vařič s nádržkou, zasypat pískem a policejní stanice byla zachráněna.

Stresová situace ale měla vliv na náladu expedičního týmu. Zvlášť když jsme objevil, že máme vyteklý jeden přední tlumič. Nebyl čas na zastavení po kterém menší část expedice volala. Problém jsem musel řešit.

Na KKH je asfalt až do sedla u čínských hranic. Cedule "pozor padající kamení" tu ale nedávají smysl, musely by být všude.

Policejních check pointů jsme minuly desítky. Všude se k nám chovají velmi přátelsky.

Ráno jsme tedy vyjeli do nejbližšího městečka na KKH a tam jsem se dozvěděl, že tlumič seženu až v Gilgitu. Nějakých 250 km. Naštěstí jsme dostali adresu prodejny a její polohu na mapě.

Vraceli jsme se přes Karimabád a k vzájemnému velkému překvapení si nás stopli dva Češi. Pavel přiletěl do Pákistánu za kamarádem Sváťou, který je na cestě stopem z Čech do Austrálie. Je to mladý divočák. Stopoval i napříč Afganistánem. Na Youtube má kanál turista_svata. 

Na chvíli naši cestu osvěžili brňáci Sváťa a Pavel

Tlumiče nám během chvilky upravili, aby pasovaly do naší Míci

Dovezli jsme je do Gilgitu na autobusák a jeli shánět tlumiče. No, neměli úplně ty co potřebuji, ale nahradili je jinými, které upravili.

Nechal jsem i vyměnit olej a po cestě z autodílny, ještě než zapadlo slunce, se nám podařilo vyměnit dolary v prodejně se sportovním vybavením. Obě směnárny v Gilgitu byly zavřené a ATM moji kartu nechtěl. Ještěže sebou vezeme spoustu hotovosti. S penězi to tu není lehké. Poplatek za výběr z ATM je skoro 10 procent a kartou lze platit za naftu jen velmi výjimečně.

Za tmy jsme vyjeli z města a z KKH do Skardu.

Hledat za úplné tmy místo na spaní u silnice, která vede často vysoko nad řekou, je zakopaná do skal a tak, je dobrodružství, které dopadlo dobře díky tomu, že se vedle silnice objevil heliport. Další dlouhý den.

Výhledy v Národním parku před čínskými hranicemi

Heliport jsme ráno opustili co nejdřív, aby byl volný pro vrtulníky a vyjeli do Skardu.

Pamatoval jsme si cestu tam jako mnohem větší divočinu než KKH. Ale kdepak, dnes je to asfaltka.

Divočinu jsme si našli tak, že jsme u jednoho zavěšeného mostu viděli postávat tlupičku džípů a na druhé straně řeky krásnou klikatku vystavěnou z kamenů na skále.

Přejíždět zavěšený dřevěný most, který je plovoucí, a není tedy spojený s břehy je kouzelné. V jednu chvíli máte přední nápravu na houpajícím se mostě, a zadní na břehu. S Mícou to komicky šoupalo. Na konci také, ale obráceně. DOBROdružství, je pozitivně prožívaný stres.

Cesta nahoru na horu byla z těch dramaticky romantických. Místo taktak na auto a zatáčky kolem skal působily jako vjezdy do orlích hnízd.

Cesta z vesnice v horách

Všude v horách se na zídkách a střechách v těchto dnech suší tuny meruněk

Ve vesničce pod sedlem jsme nabrali tři místní a svezli je dolů jako daň za to že využíváme jejich komunikace.

Po tomto zážitku už nám bylo jedno, že u dalšího zavěšeného mostu, odkud se jezdí nájemními jeepy k jezírku, nám místní řidiči nedovolili vjet na most.

Ještě večer jsme dojeli do Skardu, ale to také posledních 20 let bujelo a nenašli jsme ani kavárnu s internetem, a tak jsme pokračovali dál do hor, abychom našli nějaké pěkné místo na spaní. U řeky, bez lidí a se stromy.

No, byli jsme nakonec rádi za malou pískovnu, kterou jsme našli za tmy.

Ráno už na nás bylo znát, že si potřebujeme odpočinout.

´V ´údolí Hushe se výhledy zase snažily zastínit všechny ty předchozí krásy

Dojeli jsme jen asi 70 km do malé vesničky, a během cesty zjistili, že i tato oblast je díky asfaltce plná hotýlků. Ve vesničce jsme vzbudili obsluhu jedné kavárničky a tam proseděli 5 hodin. Satya dala na net poslední článek, zjistili jsme, že máme garantovaná víza do Íránu a napsali hodné paní na velvyslanectví, která nám slíbila, že je pošle a nebudeme tam muset osobně.

Já se pokoušel najít pro Mícu lepší tlumiče, protože ty co má teď jsou pro dvojkolky a tlumí jen málo. Ale to možná bude ještě dobrodružství. Už vím výrobní čísla asi 7 světových firem, které bych mohl potřebovat, ale nenašel jsme jediný online shop v Pákistánu, co by je měl.

20. července jsme si tedy udělali takový půl offroad den. Večer si Satya všimla, že máme píchlé kolo.

 Řeknu Vám, někdy je to práce, to cestování...

Při odpočinku na břehu řeky Indus