Karakoram a Himaláje 24, díl 1.
Našpulte pusu, vytáhněte obočí co to půjde a vyvalte oči. Celou hlavu mírně vysuňte dopředu, předkloňte, a natočte doprava. Z úst vypouštějte třaslavě a slabě: "Huuuuuuu", jako byste si tím zvukem chtěli ofoukat spálené prsty pravé ruky, kterými třepejte v uvolněném zápěstí, když předtím vystrčíte loket výš než máte pravé ucho.
Vím, není to snadné. Dám Vám chvilku.
Máte to? No a jaký z toho máte pocit?
Já jsem si tohle gesto přeložil jako: "Teda kámo, to je hustej plán!"Přesně tak reagovali v jednom dni dva ostřílení kamioňáci v Turecku, když jsem jim, jako odpověď na jejich otázku kam jedeme, na mapě, co máme nalepenou na autě, ukazoval, že přes Írán a Pákistán do Indie a zpět.
A i já to takhle cítím.
Už příprava naší sedmé Expedice, kterou jsme nazvali Karakoram a Himaláje 2024, pajdala, jako by se bála rozběhnout. Někdy mne dokonce napadalo jestli Existence není proti, jestli nechce abychom zůstali doma.
Posuďte sami.
Půl roku jsem u mého kamaráda Almasty pracoval na novém uspořádání postele a kuchyňky v autě, abych na konec zjistil, že to původní je lepší. Almasta mne zachránil tvrzením, že to byla půlroční praktická výuka technické vynalézavosti, svařování a broušení, a že jinak bych si na něco takového čas neudělal, a já s radostí takové vysvětlení přijal. Jinak bych si totiž taky mohl myslet, že jsem truhlík, a to by bylo mnohem méně pohodlné.
Pak jsem spolu s ním vybavil naši Mícu ochranným rámem z trubek o tloušťce 5mm. Za 20 let mého milostného vztahu s Indií, jsem se po ní projížděl na kdečem, takže vím do čeho jedeme. Když jsme naše, asi tak 40 kilové dílo, připevňovali na auto, nelhal jsem, když jsem říkal: "Almi, tohle je zhmotnění všech mých obav."
Pak víza. Na pákistánské ambasádě v Praze jsme byli snad čtyřikrát, aniž bychom se dozvěděli, co přesně potřebujeme doložit k online žádosti o víza. Žádná agentura v Čechách vám s tím nepomůže, protože všichni ví jaká to je pakárna. Formulář je totiž online, a padá vždy když vyplníte alespoň pět stránek a přiložit musíte: pozvání od státem registrované cestovní kanceláře v zemi, ID jejího majitele, jejich prohlášení, že se za Vás zaručí, itinerář, doklady o autě, výpisy z banky a doklady o pojištění.
Před 20 lety, když jsem víza do Pákistánu opatřoval poprvé, se vše vyplňovalo perem, a vlídná paní, když jste nevěděli, poradila. Dokladů stačila polovička, a víza uděloval místní velvyslanec.
Ale staré zlaté offline časy, si mladí pokrokáři nepamatují, a ve své nevědomosti si myslí, že svět vylepšují. Pche!
Ale dost starosvětských vzdechů. Všechny papíry nakonec zařídila Američanka tahitského původu, žijící v Británii, která se ale pohybuje na motorce po Pákistánu a má kontakty na chlápka s cestovkou tam. Sláva Fejsbuku a mé ženě, která ji našla. A to celé za pouhých 90 dolarů. Víza stáli 150, ale stejně všichni, včetně úředníka v Praze tvrdili, že půlroční s dvojitým vstupem neseženeme.
Když nám je poslali druhý den z Islámábádu mailem, vůbec jsem tomu nemohl věřit, a byla to zase moje žena, která si všimla, že to není jen potvrzení, že dostali naši žádost, ale že v příloze již víza jsou!
Dobře trvalo to dvakrát tak dlouho než postaru, ale to je u modernizace vlastně úspěch. Co je ale mnohem důležitější je, že tehdy jsme pochopili, že Existence chce abychom jeli, a to že znamená, že cesta je bezpečná, naše zdraví pevné a celkově nápad, že je to dobrý. A s tímhle poznáním už se dalo snadno vyjet!
Pak už jsme přežili i to, že carnet du passage, záloha kterou musíte nechat v Čechách aby jste mohli do zemí na východě vjet, zdražil na 98 tisíc!, (však oni nám ty peníze za půl až třičtvrtě roku vrátí, když přijedeme zpět) a že Íránská víza máme jen na cestu tam a na cestu zpět, že nám je vydají později. (Ale Jirka, můj syn, má všechny pokyny a ví kam složit peníze a paní z ambasády nám dala osobní mail.) Pak byly pro nás radostné dvě návštěvy Indické ambasády, kde nám do pasů vlepili cílová Indická víza pro příjezd po zemi a mohli jsme vyrazit.Tedy když jsme udělali ještě asi tisíc jiných věcí.
Při přerušování našich živností, jsme prozradili úředníkům, že vyprávění o naší Expedici do Mongolska z roku 2017, začíná v jejich kanceláři, a dali jsme jim i odkaz kde se dá stáhnout. (keramikas.cz/audio-kniha)
A právě Expedice do Mongolska jediná snese srovnání s tím, co právě podnikáme. Délkou, i dobrodružstvím. Ale v Himalajích vystoupáme ještě výš a pro značnou část naší cesty budeme mít volant na nevýhodné straně. V Pákistánu nás budou doprovázet vojáci přes problematický Balučistán, a cesty v pohořích Karákóram, Hindúkuš a Himalajích je to, na co se s Mícou těšíme už od Žihle, a co se jich v přímé úměře menší část Expedice obává.
Cestu do Mongolska, jsem si nadělil k 50. narozeninám. Tuhle Expedici my oba ke stým! Ano, v tomto roce je to celé jedno staletí, co jsme na světě já a moje žena dohromady. Odjížděli jsme samozřejmě z domova, z Hluboké u Žihle, ale hned první zastávka byla v Praze, kde jsem měl závěrečné vystoupení semestru divadelní improvizace.
Byl to opojný večer pro nás účinkující a doufám, že i pro diváky, a jedním z jeho dopadů je i to, že i tahle Expedice je improvizace. Nestačil jsem vytvořit plán cesty, tak jak jsem to dělal vždy předtím, den po dni. Odjížděli jsem s plánem do Srbska, tam jsem naplánoval Bulharsko a Turecko, a teď u jezera Van v Turecku, máme den přestávku, abychom naplánovali Írán, kam pozítří vyjíždíme.
A víte co? Už jsem s tím v míru.
Zatím to totiž vychází. Měli jsme 14 dní na cestu sem na hranice Turecka s Íránem, teď máme 14 dní na přejezd Íránu, pak při jedné z cest přes Pákistán týden a při druhé 3 týdny, (rozhodneme se podle počasí), pak měsíc v Indii, a měsíc na cestu z Pákistánu přes Írán, Turecko a Balkán domů. Dohromady 4 měsíce. No není to paráda?
Balkán jsme přejížděli již po několikáté, ale tentokrát poprvé přes Srbsko. Nalepili jsme jejich vlaječku do sbírky mezi ostatní, co máme na autě, hned v Subotnici za hranicemi s Maďarskem. A hned tam jsme byli kritizováni za jinou. Jasně, za tu Kosovskou.
Pěkný byl výhled z Petrovaradinské pevnosti na kopci uprostřed Nového Sadu, ale ze Srbska nám nejvíc utkvěl malý pravoslavný klášter v horách na cestě do národního parku Tapa Tara, protože mnich co pečoval o růže měl krásné oči. Drvengerad, který režisér Kusturica nechal postavit pro svůj film Život je zázrak, žádný zázrak není, ale hory kolem ano.
Bulharsko nás překvapilo Rilským klášterem. Obrovská, okázalá stavba, se spoustou zlaté výzdoby a dokonale propracovanými rituály, oslavuje i život Svatého Ivana, který dosáhl osvícení asketickým životem v jeskyni nedaleko za současným klášterem. Ale sám vím jak těžké je nic nedělání, tak nechávám na hlavě.
Plovdiv, který byl kdysi hlavním městem římské provincie a dodnes je v něm Amfiteátr a Stadión z té doby, to vše doplněno křivolakými uličkami z pozdějších dob, vytváří spektakulární staré město.
Evropu jsme opustili lodí z Canakkale ale 45 stupňová vedra nám nedovolovala spočinout na pobřeží Anatolie jak jsme původně plánovali. Ono nás na to moře prostě neužije, tak je to.
To, co jsme letos chtěli vidět v Turecku byli stavby objevené v Gobekli Tepe. Jsou staré 11 – 12 tisíc let. Tedy o 6 - 7tisíc let starší než Stonehenge. Vznikaly v době kamenné, kdy lidé byli lovci sběrači, a zemědělství bylo úplnou novinkou. K přesunu až 50 tunových monolitů ale bylo potřeba stovek lidí.
Jak a co tehdy opravdu svobodné a soběstačné lidi spojilo? K čemu tyto kruhové haly sloužily? Vědci neví.
Já nabízím hypotézu o společné změně vědomí, tanci a prožívané spiritualitě. Napadá Vás ještě jiná možnost? Napište.
Napište vlastně cokoliv. Rád čtu komentáře.
Teď jsme na břehu jezera Van v nadmořské výšce 1640 metrů. Paráda! Teploty klesly z 45 na 24! Jezero s alkalickou vodou je skvělé na praní (je v něm rozpuštěná soda bikarbona) i koupání a hranice s Íránem jsou 160 km. Dnes naplánuji cestu, a zítra za úsvitu vyrazíme.
Mějte i Vy se na co těšit.
Yakeen a Satya
