Indie 2022, část I.
07.07.2022
Svět podle Yakeena
„Old bazar is closed, because of covid qurantene,“ no, nemohli jsme slyšet horší zprávu. Měli jsme za sebou cestu metrem z letiště v Dílí, 2 hodinový proces výstupu z letiště, 8,5 hodinový let z Varšavy, 7 hodinové čekání na polském letišti, hodinový let z Prahy a 3 hodiny čekání na letišti Václava Havla. Prostě jsme byli unavení a od hotelu na Pahar Ganj, kde vždycky bydlíme, nás dělil jen, tak trochu ilegální, přechod hlavního nádraží v Novém Dílí. Posledních 20 minut, říkali jsme si, než nás zastavil tenhle chlápek v uniformě. Bylo 35˚C, 90% vlhkost. Pocitově 42˚, psal Googl, a nelhal.
Navíc, moje žena měla v batohu antibiotika které dostala na pohotovosti noc před odletem. Každé další zdržení v horku, které jí doktor zakázal, bylo tím pádem ještě horší, ale muž nemilosrdně pokračoval: „Musíte jet do vládní cestovní kanceláře, tam vám vystaví bezplatně pas na vchod do té oblasti. Je to pár minut rikšou,“ dodal ten hajzlík, mávnul na jedno třístopé vozítko, a my se nechali nachytat.
V Indii pokaždé vymyslí nový trik. Když vystoupíte s bílou tváří z metra z letiště v centru, kde končí, jste snadnou kořistí. V kanceláři nám nabídli nejdřív 10x dražší hotel, pak 5x dražší a pak jsem se zvedli a odešli. Rikšák čekal venku a řekl, že nás odveze do jiné, tam to bylo stejné. To jsme ještě věřili povídačce o karanténě. Poslední kancelář jsme našli, když nám venku pošeptal chlápek, že tu opravdu státní informační kancelář najdeme jinde, ale ať to nikomu neříkáme, že nám to řekl.
Tam byl opravdový mistr. Lhal jako když tiskne, předstíral hovory na rezervace autobusů, nabízel nám abychom letěli do Šrinegáru a podobné nehoráznosti. Bylo to, jako kdyby v Čechách v informacích na hlavním nádraží na otázku: Jak se dostanu na autobusák?, vám někdo radil: Leťte do Osla, to máte lepší.
Když jsme trvali na Rišikéši, přitvrdil. Prohlédl si unavenou Satyju, a začal: „Jste unavení, proč si nevzít auto, pojedete hned, můžete spát v autě, a odpoledne jste tam?“ Cena pouhých 10000 rupií. „Nebo hotel, kde si odpočinete, a pak autobus do Rišikéše, vše jen za 6000 rupií, a můžete být v posteli za pár minut!“ Moji unavenou ženu dostal, ale já v tu chvíli pochopil, že nám všichni lžou. Vypadli jsme ven přestože Satya plakala. Když jsem si toho vzápětí všimnul, řekla: „To nic to jsou nervy, už jsem se těšila, že budeme v posteli. Toho si nevšímej, to přejde.“
Nemohl jsem nereagovat, sehnal jsem jinou rikšu a ta nás konečně odvezla na Old Bazar. Fungoval úplně normálně. Konečně jsme si sami našli hotel za 1000 rupek, s klimatizací a mnohem lepší než ten ve kterém obvykle spíme. Ale na jeho hledání v uzounkých uličkách, jsme to dopoledne už neměli sílu a já moji ženě slíbil klimatizaci. To ten můj oblíbený nemá. Padli jsme do postele, a spali až do odpoledne.
Konečně večerní Pahar Ganj, a tam jsme již snadno koupili jízdenky na ráno do Rishikéše za přiměřených 500 rupek. Satyjka byla odpočinutá, a my byli páni našeho osudu. Ráno jsme vstali v 5, a do odpoledne klimbali v busu.
Rišikéš je jedno z mnoha svatých měst hinduismu. Gáty, schody do vody pro rituální očistu, řeku vroubí z obou stran, všude samý Sádhů, dredatý svatý muž - poutník, a já na tohle místo mám vzpomínky staré již 20 let.
Jsou tady dvě oblasti za řekou, kde je dobré být. Jedna s ášramy, tiché klidné místo, tedy když odejde asi 10 000 Indů, kteří se sem chodí vyfotit a rituálně vykoupat přes den, a druhé místo za jiným mostem, kde jsem se kdysi učil celou noc hrát na didgeridoo a k tomu si pochutnával na čarasu. Namířili jsme si k němu, ale ouha. Most je zavřený. Našli jsme tedy hotýlek na levém břehu a již druhý den je to Indie jak ji máme rádi. Tedy až zabrzdím.
V Evropě jsem v jednom kole činností které mám rád, ale zpomalit na Indické bincání mně vždy chvíli trvá. Ale to jsou jedny z mnohých chvil, kdy jsem rád, že jsem ženatý. Když jsem již druhý den, se chtěl hnát dál, byla tady Satya aby řekla: "Můžeme jet hned zase pryč Yakouši, ale vzpomeň si, že takhle to máš vždycky. Máme dva měsíce, nespěchejme. Pojeďme dál až zítra." Uvolnil jsem se, smyl jsem několikrát všechny hříchy ve svaté řece a do dalšího cíle, hipie vesničky Kasol v Himaláji, vyrážíme až dnes přes noc. To už budeme výš a ve větším chládku. No není báječné cestovat ve dvou?
P.s. Sedíme pod stromem a píšeme na břehu Gangy. Najednou se za mým levým uchem ozvalo: "Ča, ča." Přišel jeden Sádhů a přinesl nám čaj. Indie pokaždé jiná, ale vždy překvapující.
Svět podle Satyi.
2. 7. 2022, Praha, pohotovost, 21:30.
Pan doktor je zrovna na sále a musela byste čekat hodinu. Navíc když nemáte občanku ale jen pas, nemůžu vám založit kartu ani najít jestli už jste u nás někdy byla. Jeďte na pohotovost do Motola.
Je to absurdní, ale ona už skutečnost, že nám za pár hodin letí letadlo a já začala zrovna čůrat krev byla dost praštěná. Na tuhle uro pohotovost jsem to měla z bytu 10 minut pěšky do Motola pojedu 40 minut metrem. Ještě nevím, že tam budu čekat další dvě hodiny, nedala bych se vyhnat!
Je to asi tréning na Indii. To tempo.
Přijímám to poslušně, poslouchám, nechávám se vystrašit sestrou, když mi říká cizí slova o tom, co mi hrozí jestli si nenechám v Motole napsat antibiotika. Nerozumím těm slovům, ale strach vzbudily. Ovšem představa jízdy metrem je děsivá, musím každou chvíli na záchod. Bereme si Bolta. Ta jednodušší část je za námi. Teď dvě hodiny v čekárně, 3 minuty, než lékařka napsala recept a hodina ve frontě v lékárně. Jupí.
Jsme v posteli.
Na slavnostní předodjezdovou večeři v Praze nedošlo, ale už je mi líp a vypadá to, že budeme moct odletět. Zbývají ještě 3 hodiny spánku než pojedeme čekat na letiště.
3. 7. 2022, Let Praha - Delhi.
Kromě sedmihodinového čekání na přípoj ve Waršavě se nic zvláštního neudálo, antibiotika zabrala a těšíme se do Indie. V Delhi to známe. Na letišti prostě sedneme na metro, dojedeme na vlakový nádraží, přeběhneme přes most a jsme na Paharganji. Tady snadno najdeme ubytování, tentokrát ovšem trvám na to, že chci na první den klimošku, abych si po cestě mohla odpočinout. Yakeen kroutí hlavou, ale souhlasí.
Těšíme se na ten horkej, vlhkej, Indií provonělej vzduch.
4.7.2022. Delhi, přílet 5:30 am, 31°C.
Čekáme. Na celní kontrolu. Dvě hodiny. Formuláře, otisky prstů, focení. Teď už jenom vyzvednout batohy a můžeme do víru Indie. Ale batohy na pasu č. 12 nejsou. Čekáme. Vyhlížíme, doufáme... Yakeen se jde poptat a najde naše batohy na hromadě jiných zavazadel, kus od pásu. Uf.
Fronta na metro, kontrola zavazadel, všechno cajk.
Z metra už jdeme najisto. Tady projdeme, přejdeme přes ten most a hurá do postele!
"Sir, this way is closed."
"Ale my tam máme hotel!"
"I am sorry, sir, ale tudy nemůžete. Je mi to líto pane, ale víte o covidu? Je tam karanténa. Velká část města je v karanténě. Covidu přibývá. Potřebujete speciální kartu pro vstup do této oblasti. Tu vám zadarmo vydají v kanceláři 2 km odsud. Vezměte si tuktuk, ten bude stát jen 10 rupií."
Tak na studenou sprchu jsem se těšila, ale ne na takovouto.
Ukazuje nám vládní tuktuk, nasedáme a jedem. Po cca 5 km se ptám řidiče, kam jede, mělo to být 2 km. No problém, madam, i will take you litle further.
Za chvíli zastavuje. Bere nás do kanceláře.
"Kartu? Ne nepotřebujete kartu, kam chcete jet?"
"Dneska nikam. Chceme se vyspat a jet až zítra. Potřebujeme se dostat na Paharganj."
"Bude lepší když pojedete rovnou pryč z Dilí. Tady jsou volné jen drahé hotely v centru, Paharganj je zavřený"
Drahý hotel nechceme. Ok, možná bude lepší rovnou sednout na autobus a odjet pryč z Delhi. Tuktukář nás ochotně odváží do jiné kanceláře
"Takže vy chcete jet do Dharamsaly?"
"No, vlastně chceme dnes jít na Paharganj, vyspat se a jet až zítra."
"V Dharamsale strašně prší, je tam monzun, cesty jsou zavřené kvůli sesuvům půdy. Autobusem se tam nedostanete, jeďte raději taxíkem, ten to projede. A vůbec nejlepší bude když si koupíte letenku do Shrinegaru, tam je teď dobře, ne takové horko jako tady. A neprší tam. Potom do Ladaku a za dva měsíce už bude v Dharamsale dobře."
"Ok. A můžete mi ještě přeci jen ještě ověřit jeden hotel na Paharganji? Před cestou jsme si ho našli a víme, že mají volná místa. Nejraději bychom dnes byli tam."
"Paharganj je zavřený, pane. Ale můžu vám najít nějaký hotel tady v centru, pane. Bude dražší, ale můžu to zkusit."
"OK, a kolik by stál?:
"5.000 rupií."
"Tak to taky nechceme, běžně bydlíme do 500 rupií. A kolik by stála jízdenka do Dharamsaly?"
"Počkejte, podívám se na nabídku. A, tady to mám, 10.000 rupií."
Yakeen se prudce zvedá, židle padá, já se stydím. Satyo, pojď, jdeme. Tohle jsou lupiči. Omlouvám se, že jsme unavení a musíme si v klidu promyslet novou situaci.
Venku se nás ujímá další. Vypadá, že nám chce poradit. Říká, že tihle se nás snaží ošidit, ale přes křižovatku, že je oficiální vládní informační kancelář.
Děkujeme, platíme tuktukáři, co nás sem dovezl 70 rupií, protože si řekl o 2.000. Jsme unavení a naštvaní.
Přestáváme věřit komukoli. Teda Yakeen, já stále naivně věřím, že to s námi určitě v podstatě myslí dobře.
Ve vládní kanceláři se nás ujmou, přinesou čaj a ujišťují nás, že tady nám nic prodat nebudou chtít. Že to je bohužel taky část Indie, že někteří lidé šidí. Tady je to ale v pořádku. Můžou nám poradit, pomoct z nákupem jízdenky když budeme chtít, ale oni mají svůj plat, takže nic prodat nepotřebují.
Po hodině diskutování, že jízdenku taxíkem do Dharamsaly za 6000 opravdu nechceme a že úplně všechny hotely v Delhi jsou plný, Yakeen opět vstává a odcházíme.
Venku se rozbrečím. Tohle už je moc. Říkám Yakeenovi, že je urputník urputný a já, že jsem na antibiotikach a ať raději zaplatíme za to drahý taxi, než se tu tahat další hodiny s batohama v tom vedru... A nebo ať dělá co chce, že já to vzdávám a prostě to nějak přežiju. A taky, že to jsou jenom nervy, ať si toho nevšímá, že to přejde.
A tak sedáme do prvního tuktuku za 50 rupií a odjíždíme úplně normálně na Paharganj. Procházíme první tři hotely na cestě a vybíráme jeden pro nás z dražších, s klimatizací za 1000 rupií.
Těším se, až se vyspíme a téhle historce se zasmějeme.
Zase nás dostali, pacholci!
A víte jak v Delhi poznáte vládní tuktuk? Těžko. Vypadá úplně stejně jako ty ostatní. Ale pozor, mezi všema malůvkama, které na sobě má, je tajemná zkratka CNG napsána v bílém čtverci.
A já mu to fakt na chvíli zbaštila!
Ještě je tady videjko z večerního Dillí, pro dokresleni atmosféry;-)