Indonésie 2023, díl 4. Blomp, blomp, blomp

06.08.2023
Blomp, blomp, blomp

Jsem jako balónek.
Zesláblá ruka rodiny a tradic, uvolnila provázek…
Nebo jsem se jí vyškubl?
Neodletěl jsem do nebe. Kdepak. Zatím narážím na strop!
Je to kurva tvrdá slitina.
Ale nejde o oteplování, digitalizaci, války
Drží mně moje vlastní mysl!
Někdy se mi totiž zdá, že nemohu letět, a tak narážím a narážím a narážím. Jediné, co pak můžete slyšet je: "Blomp, blomp, blomp."

Přečtěte si mé poslední blomp, blomp, blomp, ze Sulawesi v Indonésii.
No, mohu někam letět s takovými křídly? Jsem snad Ikaros?
No, mohu někam letět s takovými křídly? Jsem snad Ikaros?
"Tak ještě ten strom s mrtvýma nemluvňatama a už to asi bude všechno."

Ne, to není úryvek z hororu, ale z naší běžné konverzace se Satyjkou. Jsme v Tana Toraja (čti toradža), poslední 7. den a zítra brzo ráno odjedeme nejprve autobusem do Pare Pare, a pak lodí na Kalimantan. Jak říkáme v Evropě na Borneo.

Věta ze začátku předchozího odstavce sem prostě patří. Je to kraj, který se věnuje smrti s důkladností, s jakou my ji v Evropě schováváme. Nebo alespoň většina z nás. Můj táta neměl veřejný pohřeb žádný, nechtěl ho. Tak jsme se sourozenci vysypali jeho popel v Chorvatsku do moře. Měl to tam rád a posledních pár let tam bydlel. Má to své výhody. Když si vzpomenu a jsem u slané vody mohu říct: "Ahoj táto!" Máma pohřeb měla a kremace trvala cca půl hodiny. Pak hoďku, dvě posezení v kavárně, kam s holkama chodily. Oba jsem viděl naposled živé. Mámu těšící se na výměnu chlopně, která se nepovedla, a tátu po mrtvici, která se naopak Smrťákovi povedla. Pohled na bezmocného Suveréna, nebyl příjemný ani jednomu z nás. Mrtvá těla mých rodičů jsem neviděl. A přesto, že jsou situace, které bych v minulosti chtěl prožít jinak, tohle bych nechal tak, jak to bylo.

Čuníci jsou rozsekáni na malé kousíčky a napěchováni do čerstvých bambusů a v nich upečeni.
Čuníci jsou rozsekáni na malé kousíčky a napěchováni do čerstvých bambusů a v nich upečeni.
No, nejsou to barbaři? Nemohou je pěkně civilizovaně nacpat do jejich vlastních střev?
No, nejsou to barbaři? Nemohou je pěkně civilizovaně nacpat do jejich vlastních střev?
Kdybych byl Torajan, měl bych to úplně jinak. Domluvil bych se zbytkem rodiny a dal dohromady dost peněz na společnou rozlučku podle našeho statutu. Do té doby bych si mrtvé rodiče nechával doma a choval bych se k nim jako k živým. Chodil bych je zdravit, nosil bych jim jídlo, pití a povídal si s nimi. Teda vzhledem k tomu z jaké rodiny pocházím, asi by brácha koupil celé stádo buvolů, já bych mu přispěl, co bych mohl. Pak bychom je během několika dní všechny povraždili, teda pardon, obětovali, a rodiče odnesli do otvoru vytesaného do skály. Kdybych byl Torajan, neměl bych jinou volbu.


Skřípal bych u toho zuby? Dál bych peníze rád? A za jak dlouho bychom to zvládli?
Domluvit všechny pohřební náležitosti ale někdy trvá. Tchán majitele guesthausu, kde teď bydlíme, čeká v mezidobí již tři roky. Naštěstí dnes mají Torajané formaldehyd. Dřív to byly jen balzámy z venku a palmové víno zevnitř. Podle Torajanů člověk umírá teprve když ho vynesou z domu, ve stejném okamžiku, když podříznou (říkají tomu obětují) buvola, a je uspořádaná pohřební ceremonie. Zde na Sulawesi jsou lidé rozděleni do kast, a podle toho musí obětovat minimální počet buvolů. Naštěstí se mohou rozhodnout ti z vyšších kast, a ceremonii udělat podle pravidel pro nižší.

Obětování je chlapská záležitost. Tak jako války.
Obětování je chlapská záležitost. Tak jako války.
Takhle to třeba udělali sousedé, tady ve městě, jen přes zeď od nás. Pochází z nejvyšší, ale buvoly obětovali jen 2 a potom ještě 4 na druhé ceremonii ve vesnici, kam odvezli tělo. Já v té době byl průjmem upoután na pokoji, ale dost podezřívám svoji nevědomou mysl (nevědomou ve smyslu, že "já" jsem si jí nevědomý, ona je vědomější než moje vědomá mysl), že to pro mne zařídila.

 

Měli jsme se Satyjkou vegetariánskou svatbu, vegetariánská byla i moje oslava 50 a bude i naše společná oslava 100 let na světě, kterou budeme mít 17. září. Proto jsem rád, že jsem neviděl jak krásnému krotkému obrovi, který se nechá ovládat i malými dětmi, přivázali nohu ke kůlu a pak mu podřízli krk. Vykrvácel a padnul. Stáhli ho z kůže a naporcovali za hodinu. Mezitím z domu vynesli nebožtíka a v tu chvíli pro něj plakali. V tu chvíli pro ně zemřel.

Bohaté rodiny zabíjí mnoho a mnoho býků. Enžl vyprávěl, že viděl obětování 17 býků najednou. Mně úplně stačilo srdcervoucí naříkání vražděných prasat. Tomu jsem se nemohl vyhnout, ceremonie byla za zdí. Tělo tohohle konkrétního pána doma rodina měla jen 3 měsíce. Satyjka, která u jeho otevřené rakve hrála se ženami bingo vyprávěla, že vypadal jako hnědo-červená sušinka.

Ceremonie za zdí trvala tři dny, ale já byl nemocný a nemusel jsem tam. Satya tam chodila, třeba na zpívání různých sborů. No byly to někdy velmi neumělé kníkaniny exportované sem křesťany.

Slyšíte mé: "Blomp, blomp, blomp?" Ale i když jsem se "schovával" doma, i tak nešlo nepřemýšlet o smrti.

Tady je pár myšlenek: Přišlo mi příznačné, že s mrtvým tráví čas ženy a muži venku pijí a povídají. Kdo jiný než dárkyně života, ty které ho při tom riskují, by to měl dělat? Mohu být skutečně svobodný když se nechci dívat na krev a mrtvoly? Přijdete někdo na oslavu mé smrti, kterou si přeji jako velkou párty se spoustou Extází a konopí? Ale hlavně, co je pak? Budou tam ti, co bych chtěl znovu potkat? A nebudou tam ti, co ne? A je nějaké pak?

Rakve zavěšené pod převisem jeskyně. Dávno.
Rakve zavěšené pod převisem jeskyně. Dávno.
Ale zpět z mé hlavy do Tona Toraja.

Samozřejmě i tady se dá dát okázale najevo majetek. Můžete utratit stovky miliónů za co nejbělejšího býka s modrýma očima. Na jedné z vyjížděk po vesničkách jsme viděli jak si dva takové v hodnotě kolem miliardy rupek, blýskali na dvoře majitelé, jak v Čechách v devadesátejch velksláci své první mercedesy.

Když nad tím teď znovu přemýšlím, napadá mě, že můj táta by snil o 23 modrookých obrech, a celá rodina (tady by nebyla rozbitá na atomy) by s tím souhlasila a "já" bych na to byl pyšnej! Tady má totiž tradice pořádný stisk! 

Před chvilkou jsem zmínil Enžla. Je to Španěl, kterému je lehce přes šedesát, cestuje posledních 9 let, a k tomu mu stačí nájemné z jeho bytu někde v Katalánii. Je to rozený lingvista a šašek, který si dělá srandu ze sebe, žertuje s okolím v jejich dialektech a jazycích, a tak je všude vítán. Výrazný týpek. Pokud ho potkáte, určitě ho poznáte. Toulá se po jihovýchodní Asii.

Enžl a Manubacpacker. Dopručujeme oboje.
Enžl a Manubacpacker. Dopručujeme oboje.
Taky jsem vzpomenul projížďky po okolí na motorce, a to byl způsob jak jsme prozkoumali důkladně celý kraj Tona Toraja. Včetně stromu ke kterému ještě nedávno místní přivazovali těla malých dětí. Proto ta věta v úvodu. Přivazovali je ke kmeni, obalené jutou a bambusovými tyčkami, aby mohli dál růst se stromem. Dnes už strom padl, a místo je zanedbané. Torajané mají nějaký jiný. Svůj animistický vztah k záhrobí si od křesťanů nenechali vzít.
Také jsme viděli přírodní i umělé jeskyně, kam dávají v rakvích své mrtvé, aby je mohli občas vytáhnout a převléct… nad zavřenými jeskyňkami jsou ochozy s dřevěnými soškami zesnulých. 
Prastará rodinná pohřební jeskyně. I po smrti spolu.
Prastará rodinná pohřební jeskyně. I po smrti spolu.
Umělé pohřební jeskyně se sochami pohřbených předků na galeriích.
Umělé pohřební jeskyně se sochami pohřbených předků na galeriích.
Nevíte jak vypadala vaše praprababička? Torajané vědí.
Nevíte jak vypadala vaše praprababička? Torajané vědí.
Postáli jsme i pod gigantickou sochou Džízusáka nad Makale, (vztaženýma rukama čaruje nad městem. Je to samozřejmě socha, která má představovat Ježíše, my jsme si ji takhle překřtili, abychom se zbavili úzkosti z propagandy, která nejslavnějšího Žida znázorňuje jako Evropana), ale hlavně jsme najezdili desítky kilometrů po úzkých rozbitých cestičkách mezi nekončícími partičkami tradičních domků. Viděli jsme jich stovky a stovky a další se pořád stavějí. U několika z nich pohřební ceremonie byla v plném proudu, u jiných se uklízelo po, a ještě u jiných se teprve připravovala.


Kultura Tona Toraja je živá a pokračující.


Možná když vás tradice drží, a vy se smíte vznášet jen tak akorát, nemusíte se bát, že narazíte do stropu strachů z nelákavé budoucnosti.
Ale také neodletíte do nebe. Alespoň myslím.
Blomp, blomp, blomp.
People of the world, relax.
People of the world, relax.
p.s. Co se pro kompaktnost textu do něj nevešlo:


1. Kobra dlouhá dva metry! která nám zkřížila cestičku. Pardon my jí. Nevěřili byste, jak dokážu rychle cuknout nohou! Jo a taky málokdo má tak velký monitor, aby se mu na něj tahle potvůrka vešla. (Ty, Pepíno, samozřejmě ano.)


2. Nejlepší ryba v Indonésii. Koupil jsem na trhu tři kousky tuňáka, udělal na másle, a rehabilitoval tak rybu jako výchozí surovinu pro pochoutku. O to ji připravila Melkeho žena a další Indonésanky tím, že rybu dlouho na plotně suší, nebo přehnaně „gorenk“ smaží.


3. Palmové víno je geniální dar od přírody. Nemusíte pro to, abyste ho mohli večer pít, nic jiného udělat než ráno navrtat palmu, a nechat mízu natéct do nádoby. Do večera zfermentuje sama. Nevýhoda je, že se musí stejný den vypít, nebo vyhodit. Chutná podobně jako náš burčák, má asi 5% alkoholu jako pivo, a větší část expedice po něm měla průjem.


4. Místní červené víno Kawa Kawa. Má 19% alkoholu, ale naštěstí jen 600 ml. Přinesl jsem dnes večer lahev, když jsem se vrátil z neúspěšného nákupu nože. Jako útlocitná bačkora si ho asi nezasloužím, protože nůž který jsem šel koupit, se používá k obětování zvířat. Ale možná, že Existence chce abych si podobný přivezl z Bornea. Nebude to znít líp? „Ty jo, odkud máš ten nůž?“, bude se ptát někdo, až doma, na zahradě, vytáhnu z bambusové pochvy, takovou malou mačetu. „Ále, z Bornea.“, odpovím s předstíranou ledabylostí. Schválně to srovnejte s tím, kdybych řekl: „Ále, ze Sulawesi.“ Co myslíte?


Že zase dělám: „Blomp, blomp, blomp?“ No jasně, protože až jednou odletím do nebe, nebudu už dělat vůbec nic. Rozhodně nic psát.


Tak je rovných 22.00. Ráno vstáváme ve 4.45. Láhev je prázdná a já jdu spát. Ještě schovám víčko, které vypadá jak od piva, pro Jonáše. S jeho tátou mám domluvu, že to proplatí. Láhev stála 60 000.