Om Mani Padme Hum

12 min

Jestli Putin udělal jednu věc dobře, bylo to, že celý svět naučil, kde leží Ukrajina a že to není Rusko.

Na tom jsme se shodli se Sašou a Irynou, Ukrajinci, které jsme potkali za Lehem, v Basgo monastery. 

Většina z nás, co nemá angličtinu jako rodný jazyk, má akcent. (Na druhou stranu nám bývá většinou rozumět. To se o každém rodilém mluvčím říct nedá.) Rusové a Ukrajinci mají nezaměnitelný. Tak jako Italové, Španělé, Indové, Němci, my atd. A já to popletl a automaticky jsem Sašu a Irynu považoval za Rusy. Když jsem omyl zjistil, styděl jsem se, omluvil a slíbil, že se příště budu nejdřív ptát. Oba jsou asi tak v našem věku a v době, kdy Rusové začali válku byli v Nepálu, a tak v Asii zůstali. Iryna překládá a Saša učí Budhismus.

Abychom se do téhle oblasti dostali, bylo nám potěšením přejet nejvyšší sjízdné sedlo světa Khardung-la. Ještě když jsme ho přejížděli předloni na Royal Enfieldu, měřilo 5 602 m n.m. Letos ale už mělo "jen" 5 359 m n.m. Ano zase v tom mají prsty BRO. (Border road organization - pohraniční silničáři) Cestu vylepšili a provedli o 300 metrů níže. Stejně zůstává o 31 metrů vyšší než Tanglank-la, druhé nejvyšší sjízdné sedlo, které nás teprve s Mícou čeká.

Za naši cestu jsem se již naučil, jak takováhle sedla s Mícou zvládat. Mám dvě varianty. Ranní a poledně-odpolední. 

Ranní spočívá v tom, využít dopředné rychlosti k ochlazení motoru, a tedy snažit se jet co nejrychleji, jak to jde s ohledem na teplotu motoru. Tuto metodu lze použít ale jen v době, kdy vzduch chladí. Jakmile je teplo (i když jsme na severu Indie, jsme na úrovni Maroka), mám variantu dvě, kdy zredukuji rychlosti a jedu opravdu pomalu na malé otáčky motoru a trpělivě, pomalinku se ve čtyřiceti stupňovém vedru šinu k vrcholu.

V údolích řeky Nubra (ten plurál jsem použil vědomě, protože řeka teče nejdříve dolů tou severnější nohavicí, v rozkroku na jihu udělá prudký obrat a teče zpět na sever) jsme si nařizovali každé ráno budíka a vstávali kolem páté. 

Chodili jsme na pudži. V klášteru v Diskitu jsme byli dva dny za sebou, protože mniši se pustili do mandaly z barevných písků a my chtěli vidět jak jim to odsýpá.

To, že mimořádně pracnou mandalu po několika dnech smetou do kýble a vyhodí, jako důkaz pomíjivosti, mne nepřestává inspirovat a bavit. 

Myslím si, že kdybych místo mnohých svých činností v životě vysypával mandaly a pak je zametal, udělal bych líp. Taky byste našli ve svém životě takové?

Nebo v životě jiných lidí? Těch je úplná spousta, a je to snazší je uvidět, viďte?

Klášter sám byl malý a uprostřed topolového lesíku, což je ve vysokohorské poušti zázrak sám o sobě. I on se pro nás zařadil do shluku nejlepších gomp Ladaku. Dojemný byl například nejmladší mnich který nevěděl svůj věk, protože když přišel do kláštera, byl tak malý, že si nepamatoval kolik mu bylo. V zimě vždy několik týdnů, v krutých mrazech pečuje o klášter sám.

Po ranní pudže jsme se vrátili na severnější břeh řeky Nubry (pořád jsme v té horní nohavici) a poprvé v Indii vědomě porušili rozkaz Indické policie, přesněji Indické paní policajtové. Ta nám totiž výslovně zakázala na check pointu (kontrolní stanoviště) jet do Base Campu (základní tábor), a ani náš permit (povolení) nám to nedovoloval. V té chvíli jsme to slíbili i proto, že jsme nevěděli, jaký Base Camp paní policistka myslí.

Ale na cestě nám to dovolili, možná až doporučili, vojáci na jejich check pointu, a my tak pochopili co to vlastně ten Base camp je.

Nalézt mír v životě znamená smířit se s jeho základním nastavením. To že k životu války patří, a my homo sapiens je stále pořádáme, je jedno z těch nejtěžších.

Od ledovce Siachen jsme se už mohli jen vracet. Nejdřív jsem myslel, že pojedeme až do Diskitu, největší vesnice, protože jsme potřebovali přidělat fotokopie povolení a vyměnit vypínač od přídavných světel na Míce. Ale pozor, oba úkoly jsme vyřídili v Sumuru, malinké vesničce z vepřovic. Dohromady tak 20 domků. 

Nejenže měli v jednom "obchodě" tiskárnu, ale v jiném i vypínač. Tady je výsledek.

Budhistické chrámy 

Ze Sumuru jsme se tedy na základě naší svobodné vůle, vypravili k jezeru Pangong hned druhý den ráno. Ale ouha. Cestu zničili deště a BRO na ni bude několik dní pracovat. Holt svobodná vůle živlů je té naší nadřazena.

Začali jsme gompou v Basgu a tam se potkali se Sašou a Irynou z úvodu článku. Tak jako většina ostatních v sobě i tato gompa schovávala obrovské sochy. V tomhle případě Majtréji v dvoupatrovém provedení.

Večer jsme našli krásné místo na spaní ve stejném údolíčku a druhý den jsme se kláštery skoro předávkovali.

Ujal se nás roztomilý místní "Almasta" (tím myslím někoho, kdo se stará o klášter, vaří a usmívá se na lidi. I když Shangrila v Lažanech, kde pracuje " náš Almasta" rozhodně žádný klášter není:-) nemnich a kuchař. 

Ukázal nám starou kuchyni a my doufali, že nám druhý den ráno k modlitbám přinese nějakou dobrotu.

Taky byste si přáli aby vám někdo připravoval jidlo v takové kuchyni? 

Někdy bouchal jen do velikého bubnu, jindy zároveň s úderem paličky nechal rozeznít dva činely, z nichž jeden měl v klíně a druhý držel ve stejné ruce jako paličku. Do monotónního drmolení modliteb v Tibetštině si sám sobě vpadával výrazně jiným hlasem, a když byly pasáže ticha, mručením slov zaháněl myšlenky.

Po této zkušenosti, jsme znovu jeli do Lehu a i do stejného guesthousu jako minule. Měli jsme spoustu úkolů:

Přepírání v potoce sice uspokojí základní potřebu čistoty, zvlášť když jsme já i Satya šmudlové (já samozřejmě větší), ale po dvou a půl měsících, pračka je pračka.

- Vytisknout víza do Íránu
Nakonec nám je hodná paní z pražské ambasády poslala mailem, když můj syn zaplatil v dejvické bance poplatky. Takže všechny papíry na cestu zpět máme!

- Koupit trička a nechat si na ně vyšít "Yak"
Jak je totemové zvíře Ladakhu, a já našel pána co v dílničce vyšíval trička s Jaky a nápisem Ladakh. Domluvil jsem se s ním a on mi za 100 Kč/ kus, vyšil 4 trička s obrázkem Jaka. Pokud vy, co mne budete v příštích letech potkávat, nabudete dojmu, že nosím pořád jedno tričko, není tomu tak!

- Koupit vyřezávanou barevnou Ladackou skříňku, po které toužíme už mnoho let.
Ano, barevná, nizoučká skříňka, buď jen vyřezávaná, nebo vyřezávaná a malovaná, či jen malovaná, je klenotem každé Tibetské domácnosti, nebo budhistického templu. Něco jako kuchyňská linka a obývací stěna (nebo co dnes frčí) dohromady. I proto, že jsou zdobené draky, a velmi barevné, jsme je obdivovali celá léta. Koupě takové skříňky, byl jeden z cílů naší cesty. Máme ji! Je rozebraná a zabalená v bedně na střeše. To je trochu výhoda i nevýhoda být tu autem. Leccos se dá naložit.

- A sehnat výbavu na pedikůru
Znáte takový ten nástroj s žiletkou na odstraňování staré kůže na nohou? (Ne? Tak za pár let budete.) V Čechách je snadno k sehnání. Ale v Lehu jsme prošli celý bazar, ptali se v mnoha stáncích, krámečcích, vysvětlovali, pantomimicky předváděli a nic. Né, že by ho místní neužili, stačil letmý pohled na dekády používané tlapky Ladačanů, a až pedikůru objeví, bude to hit. Ale zatím nosí své bio podrážky. Až když jsme to vzdali potkali jsme na cestě do hotelu hogofogo sámošku pro movité turisty. A tam ji měli a ještě navíc i zrnkovou kávu! Obojí byl malý zázrak. 

Kromě Saši a Iryny, jsme potkali ještě Dimku a Olenu. Dimka vytváří počítačové hry a Olena píše básně, které jí vychází na Ukrajině. Již čtvrtým rokem se dokáží uživit a cestovat po světě. Inspirativní nomádi, v případě Oleny a Dimky o generaci mladší.

Himalájská jezera 

Den poté jsme opustili Leh. Vydali jsme se na jihozápad, do údolí a k jezerům, která ještě nedávno patřila těm původním nomádům, kteří se svými stády Jaků, putovali horami.

Indičtí řidiči (mluvím o většině, určitě jsou výjimky) jsou speciální druh uživatelů silnic a cest. Jsou ochotni troubit a tlačit se a vynucovat si předjíždění i když je jasné, že ten náklaďák přede mnou nepředjedou. I když je před námi zatáčka za kterou nevidíme, a i když se to celé odehrává sto metrů nad řekou. A pak když dokončí svůj hazardérský výstup, klidně hned zastaví uprostřed silnice, nechají dveře otevřené, jdou si udělat selfíčko.

Jsou to skvělí učitelé. Učitelé ostražitosti, odpouštění a práce z vlastní myslí.

V kokpitu našeho vozu se často ozývali věty jako: "Já bych moc rád o tomhle řidiči říkal hezké věci, a nacházel na něm to nejlepší, jak říká Dalajláma. Stačilo by, kdyby se na mě ten kretén nelepil a nerval se idiot do zatáčky kam nevidí, těsně vedle mě," a podobné skvosty, a důkazy mého duchovního růstu.

Takto okořeněnou cestou jsme dojeli k jezeru Pangong, přespali na břehu, kde jsme vytáhli jednoho uvízlého řidiče a druhý den jeli k dalšímu jezeru. Tso Moriri.

Jednou to možná bude pěkná turistická vesnička, ale teď to působilo dojmem bujení a ne maligního.

Všichni sem chtějí, protože to tady není tak turistické jako jinde. Tak jim k tomu neviditelná ruka trhu (s pomocí stovek dělníků) staví spoustu hotýlků, guesthousů, kempů, restaurací, občerstvení atd.

Rozumím tomu, kdybych si měl vybrat jestli dělat na poli, nebo provozovat hotýlek a vozit turisty džípákem, volba by byla jasná.

Ale stejně je to smutné.

Ve skoro pětitisícových výškách jsme mohli sledovat stáda divokých oslů 

Že zelené loučky kolem potoků a říček nejsou dojemně malebné, ve vyprahlosti okolních hor, že ledovce nejsou jako zářící čepice rozházeny kolem nás. 

Že stádo divokých oslů, na pozadí tyrkysově modrého jezera nevypadá stejně jako před stovkami let.

Že vítr dál necupuje tisíce modlitebních praporků v sedlech kde vzduch je tak řídký, že když se vám nad tou krásou jen na malou chvilku zatají dech, pracně ho znovu lapáte.

Tohle všechno platí a bude platit dál.

Ne, já začnu jinak.
Víte jak jsou ty moderní markeťácké poučky, patřící do století Virtuálních pšouků, které pořád dokola omílají, že musíte těm, kteří přijdou na váš web, nebo sítě, dát něco zadarmo, aby si pak od vás něco koupili? 

Tak pozor, tady je od nás dárek, ale nemusíte nám za něj nechávat mail, ani si kupovat některou z mých knih, ani, nedej bože si objednávat plánované namluvené vyprávění o našich cestách. Nic takového!

My sami jsme to, o co se s Vámi chci podělit, dostali jako dárek na rozloučenou.

Tak tedy: až budete autem, nebo na motorce v Himalájích, (a jestli máte rádi drncavé, dechberoucí dobrodružství) vydejte se z Kaylongu přes Udajpur, do Killaru a pak Chamby.

Začala nenápadně asfaltkou, a tak jsme z ní na noc odbočili do ještě menší, a odměnou nám byla cesta vytesaná nahrubo do skal, ve stometrových výškách. To jsme ještě nevěděli, že to byla ochutnávka věcí příštích.

No představte si to! Je to jako by se na společné modlitbě v synagoze sešli Židé s křesťany a muslimy! Mají všichni společný Starý zákon, stejné kořeny, tak proč vlastně ne?

A pak to začalo
A pak to začalo. Zmizel asfalt. Cesta se zúžila a začala stoupat. Potoky a říčky dělaly z některých zatáček brody. Jak se cesta šplhala stále výš a výš v zatáčkách, které z dálky připomínaly skládací metr, dělila se tím spravedlivě příležitost obdivovat propasti pod námi. Jednou jsem mohl pozitivně prožívat stres já, a pak Satyjka.

Od těch Himalájí, které leží v monzunovém stínu, se tyhle liší bohatým porostem lesů a velmi šikmých pastvin. Než ty s výškou zmizí, je možné potkávat stáda ovcí a koz. Ale pak i ty zmizely, a jen chlápek, co ve čtyřtisícovém sedlu prodával čaj, zůstal jako důkaz o lidské odolnosti. 

Pak jsme od ledovců zase sestoupili, s blížícím se večerem zakempovali na travnaté římse a mohli sledovat ze shora, jak jsou mraky parkovány na noc do údolí. Na nimi jsme zůstali my a horské štíty.