Pečený vařený v Pakistánu

12 minut čtení

Pomalu jsme se sunuli pryč z Lahore. 

České pořekadlo odkazovalo na to, že jsme znovu po měsíci v Pákistánu ale i na to, že je tu znovu přes 40°C ve stínu. To znamená, že v autě, když postáváme v koloně, ručička teploměru milosrdně zastaví na zarážce 50°, a nejde dál. Buď se stydí, a/nebo je jí nás líto. 

Horko, o kterém jsme doufali, že bude zkroceno obdobím dešťů, dál zpupně zabírá většinu dne, vnitřek vozu a velkou část našich sil.

Pouliční občerstvení, Lahore, Pákistán.

Než jsme přejeli znovu tou tragikomickou slavobránou nacionalismu z barevné Indie do černobílého Pákistánu, viděli jsme v Amritsaru slavný Zlatý templ, nejsvatější svatyni Sikhů a ještě architektonickou odpověď na něj od hinduistů, tedy stejně koncipovaný templ Srí Durgiana.

Víra Sikhů vznikla na pozadí Hinduismu a Islámu, jako odpověď na nespravedlnosti obou. Uznává rovnost všech lidí. Dokonce i žen a mužů! 

V praxi ji můžete zažívat když se necháte, spolu s mnoha tisíci jiných poutníků, pozvat od Sikhů na oběd. Můžete usednout s ženami, muži i dětmi, s chudými i bohatými, a všichni dostanete stejné jídlo. Chrám takhle pohostí 6 tisíc lidí denně, a sloužit v kuchyni je pro Sikhy vítaná příležitost jek demonstrovat principy jejich víry. Rovnost, službu a otevřenost.

Spousta jich loupe zeleninu, vaří a myje nádobí.Jejich vozíček s vodou, ze kterého, zmáčknutím brzdy na řídítkách, lijí do misek poutníků sedících na zemi vodu, je vrchol gastronomického lišáctví.

To hinduisté v jejich chrámu dělali mnohem větší zvukový "brajgl". Jejich komplikovaný duchovní systém jim dává příležitost pořád něco slavit. Nakonec nás hlasitost hudby vyhnala, a my mohli obdivovat odlesky templu na vlnkách vodní nádrže při západu slunce, chvílemi spolu s rozežranými svatými rybami, které vypadaly, že by byly schopné i ukousnout prsty v sandálech.

Pak už Pákistán.

Pouliční "barber shop" v Lahore

Zastavili jsme tedy v guesthousu, kde jsem kdysi bydlel a kde fantastický majitel pan Malik, tyhle kulturně duchovní lahůdky dokázal zprostředkovat. Z guesthousu, kde kdysi byla na střeše rozkvetlá zahrada, kde vystupovali Lahorské hudební hvězdy, kde jste potkali každého zápaďáka, kterého v Pákistánu stálo za to potkat, kde jsem propovídal mnoho nocí a kde kolovaly voňavé smotky, jsou dnes špinavé trosky. Podle míry zanedbání, se z toho stalo ubytování pro místní dělníky. 

Fenomén jedné cestovatelské generace dožívá jako stařík ve velmi mizerném starobinci.
Moje teorie je, že pan Malik zemřel, nebo zestárl na tolik, že již není schopen podnik vést, a nikdo ho nenahradil. Odcházel jsem zdrcený, otřesený a zklamaný. A tak jsem i odjížděl z Lahor. 

Mešitu Data Darbar jsme našli, je největší ve městě, a zároveň byl večer před výročím narození sufijského světce, který v ní má hrob. Mešita byla v obložení tisíců věřících a my se v tom zmatku museli rozdělit. 

Pro muže a ženy zvláštní vchod.

Jo a máme dohromady jen jeden telefon. 

Domluvili jsme si sraz za hodinu na stejném místě, a riskli to. 

To jsme nevěděli, že Satya bude muset svěřit neznámé policistce foťák, a já policistovi databanku. 

Do mešity se nic z toho nesmí nosit. Ani už se v ní nezpívá. Za dobu, co jsme tu nebyl, prodělala několik bombových útoků. 

Muži v té "mé" části byli laskaví, milí a pámbíčkářští. Naštěstí mluvili jen velmi špatně anglicky, a tak jsem byl ušetřen islamizace. Teď už ale vím, že série teroristických útoků jiných muslimských skupin, vedla ke zrušení večerů oslav lásky k Bohu.

Na uschované věci jsme pak čekali u policistů, ale vše se nám vrátilo. Davy muslimů kolem nás byly vlastně vstřícné a pečující.

Pokoje v hotelu slibovaly ledasco, včetně výhledu na jezero a bazén:-) V reálu nefungoval ani větrák na stropě, jen tapety na stěnách se snažily vyvolat pocit luxusu.

Nakonec jsme z města, po prohlídce pevnosti, rádi odjížděli.
I pevnost byla zanedbaná krása.

Když jsem viděl tyhle chlápky byl jsem zoufalý. Oni to dělali jinak! Ale asertivně mě odehnali, a já tedy bědoval jen česky Satyjce do ucha. Ale když jsem odjel, zjistil jsem, že to udělali PARÁDNĚ! Poprosil jsme Satyjku, aby mi to připomínala v době mých pochybností v budoucnu.

Druhá zastávka byla v Uch Sharifu, ale od zbytků hrobů svatých Sufijců nás odehnali jejich "uctívači" které naštvalo, že jsem nedal donation (dar) pod Svatou dečku na hrobu, ale škvírkou do zamčené a přikované pokladny.

Na noc jsme vjeli na dálnici a přespali na odpočívadle na jejím konci. Bylo koncipované na stovky aut, ale mi tam byli jediní, takže jsme měli hlídače se sapíkem jen pro sebe.

Do Kvéty to bylo ještě 400 kilometrů a my vystřídali 6 motorek a 7 aut a vždy mezi střídáním čekali na sluníčku.

Navíc Satyjka začala otékat v obličeji, měla průjem a zvracela. Naše ozbrojená kolonka tedy stavěla někdy i po pár minutách. 

 Přiznám se, že jsem na vnucenou ochranu nadával. Zvlášť když jsem se znovu styděl s jakou arogancí policisté při našich nákupech jednali s prodavači na pumpě a v pouliční restauraci, kde jsme zastavili pro jídlo sebou. Do stejného hotýlku jako před dvěma měsíci jsme dojeli pozdě večer za tmy. Je v částečné rekonstrukci, a poloprázdný.

O tom mě informoval ráno policista který mě, Číňana, Nigérijce, Australana a Novozélanďana (tedy všechny cizince ten den přítomné v Kvétě) odvezl na turné po Kvétských kancelářích, kde jsme sbírali razítka na povolení k další cestě. Černý Nigérijec mluvil velmi svéráznou angličtinou, a hned druhou větou mi vysvětlil, že je doma taky "cop". Tedy policajt. Snad proto jsem s ním z poslední kanceláře utekl. Čekali jsme nejdřív spořádaně před stanicí na eskortu, ale ta se zasekla na vysvětlování Číňanovi, že v Kvétě jsou pro cizince jen dva hotely, jeden drahý a jeden levnější. Jiná možnost že není. Ten nerozuměl a chtěl do jiného. Nemluvil anglicky. Používal překladač. Znovu a znovu, trval na svém.
Černoch se naštval, zastavil rikšu, která zvenku míjela závoru stanice a se slovy: „Gilty – jail, no gilty – free. You go with me?“ (volný překlad: Jestli jsme něco udělali, ať nás zavřou, jestli jsme nevinný, jsme svobodný. Jdeš se mnou?) mne vyzval ke společné vzpouře proti nařízenému.

Jel jsem. Byli jsme pár ulic od hotelu a tam na mne, na léky z lékárny a jídlo čekala Satyjka. 

Koupil jsem snadno antihistaminika a pak ve stejné restauraci jako den předtím chicken kebab. Alespoň jsem mohl chlápkovi říct jak parádně vaří a prohodit s ním pár milých vět. Zatímco jsem čekal až pro mě připraví oběd sebou, dal jsme si ve vedlejším shopu, banana milk shake. Majitel byl asi tak překvapen cizincem bez ozbrojeného doprovodu, že po mně nechtěl žádné peníze. Pak se ještě před mým odchodem objevil učitel zpěvu a chtěl si povídat, tak jsme se domluvili, že za mnou přijde večer na čaj do hotelu. 

Z útěku žádný problém nebyl, ale dostat večer přes hotelovou ochranku hudebního pedagoga asi tak v mém věku, vyžadovalo docela asertivní přístup.

Na našem povolení k cestě do Taftanu, tedy na hranice s Íránem, bylo totiž spousta omezení. Nesměli jsme: sjet z cesty, jet po západu slunce, opustit policejní doprovod, ale také mluvit s místními či je navštěvovat!

Nakonec jsem si prosadil, že jsme si mohli povídat na zahradě. Díky tomu mimo jiné vím, že touha mít deset dětí je způsobena nejen společenským tlakem (čím víc dětí tím větší úcta) nejen ekonomickou potřebou (10 dětí v hospodářství udělá práce, postará se snadno o obchod, atd) ale i neznalostí ovulačního cyklu, absencí antikoncepce, nedostatku jiných možností jak trávit večer, ale i jako imperativ víry! 10 dětí je 10 nových muslimů. Děti jsou požehnáním od Alláha, on se o ně postará a Islám se tím bude šířit. 

No vlastně jim to funguje, ne?

Učitel sám byl bezdětný, a ač to neřekl naplno, z rozhovoru vyplynulo, že nechtěl obětovat své city aranžovanému sňatku.

Povídali jsme si dlouho do tmy.  

Ráno přišel policista, že cesta je zavřená, že v noci teroristé napadli policejní a železniční stanice a že v bojích zahynulo na obou stranách asi 60 lidí.
 
Nestačili jsme tu novinku ani pořádně probrat, když přišel jiný policista a že jedeme.
Nasedali jsme se smíšenými pocity, ale vyjeli. 

Uvědomil jsem si, že: žádnou střelbu jsme neslyšeli, žádná mrtvá těla neviděli a boje probíhají několik desítek kilometrů od nás. Spor se nás netýká a jsme na cestě do blahobytných, bezpečných Čech, kde budeme v řádu týdnů. O jak moc jiná je denní realita například Ukrajinců? Naše pocity byly jen homeopatickou ukázkou toho, co prožívají lidé ve válce.

Bylo 10 hodin. Vystřídalo se před námi 6 motorek, 14 aut a jednou jsme vezli policistu v autě, a po 5 hodinách jsme byli asi 200 kilometrů daleko a to byla jen třetina cesty.

Policisté nás nechali pár hodin šlofíkovat v pouštní stanici, že prý přijedou kamarádi.

A opravdu, po 5 odpoledne přijel Miguel ze Španělska v Landroveru a Filip z Francie s kampervanem. Ten den jsme ale už odjeli jen dalších 100 km, tedy do poloviny cesty na hranice.

Přespali jsme v pouštním městečku za dobře chráněnými hradbami velké policejní stanice.

Na hranice s Íránem jsme přijeli na poslední chvíli. Možná chvíli po ní. Milí Íránští úředníci na imigračním chvilku přetáhli, a po nás šli rovnou domů. Těm na celnici ale chybělo nějaké razítko, a vznikla tahanice o něj. Nakonec to vypadalo, že dostaneme jen 5 dní na tranzit, ale nakonec jsem ukecal 14 dní. Byla to velmi nesrozumitelná situace, ale nikam žádné omezení nenapsali, a nám vlastně dva týdny stačí.

S tmou jsme dojeli do karavanseraje, kde jsme spali před cestou do Pákistánu, a oni nás zase nechali přespat. Satyjka, jako pořádně zapálená pouštní liška už opravdu potřebovala klimatizaci.

Karavanseraj vypadal jako po přepadení. V předtím nablýskaném areálu, bylo spousta odpadků a sprchy a záchody vypadali jak vydrancované. Dozvěděli jsme se že těsně před námi odjela velmi početná skupina poutníků z Pákistánu.

Satya se už těšila do Íránu, k doktorovi...

Druhý den jsme hned ráno dojeli zbývajících 100 kilometrů do Zahedánu, našli nemocnici překvapivých Evropských parametrů, Anglicky mluvícího lékaře a Satyjka dostala 3 injekce a recepis na léky. Peníze po nás žádné nechtěli. 

Vyřídili jsme ještě SIM kartu a pak již z města odjeli.

Satyjka splaskávala, venku se v 1500 m n.m. večer ochladilo a my byli zase na cestě. 

Přes Bam do Kermanu. Další den jsme potkali znovu dva kolegy Filipa a Miguela z Evropy, ale pokračovali jsme sami. 

Na cestách jsme někdy obdivováni, že jezdíme sami, ale řeknu vám, podle mne je obdivuhodnější jet ještě s nějakou další posádkou. Ale možná jsem jen nesnášenlivý chlapík. 

Bam jsme projeli, a další noc přespali ve dva a půl tisících nad mořem na odpočívadle, kde jsme po dlouhé době večer vytáhli mikiny. Božínku, chvilku nám byla zima. Jaké slast! Ráno jsme dojeli zbývajících 100 km do Kermanu.

Máme na tohle město z Expedice Cesty Perské 2018, silné vzpomínky.

Potkali jsme tam Hamida, který nás pozval do svého venkovského sídla v poušti, kde když jsem plaval v bazénu, dostal jsem sklenku vína na jeho okraj. Den po tom se nám při odjezdu rozbila převodovka, a Hamid nám tenkrát nejen sehnal opraváře, ale i půjčil na tři dny byt. Oprava stála tehdy 50 dolarů!
Když jsme přijeli do Kermanu tentokrát, hledali jsme Hamida, ale nenašli.

Prošli jsme si důvěrně známý bazar, kde jsme trávili dny, a našli kanceláře Irancellu protože SIM karta nefungovala. Dozvěděli jsme se, že jako jakousi daň, vymyslela vláda placenou povinnost registrovat telefon. Cena 20 000 000,- Riálů. Tedy asi 40 dolarů. Chlapík v Irancellu nám jako stejně drahou variantu nabídl koupi staršího již registrovaného telefonu, a protože Satyjce loni v Indonésii telefon ukradli, koupila si ho.Tak teď máme fungující ale Íránský internet, kde klér hlídá, abychom se nedívali na špatné stránky. Až se podaří nainstalovat VPN budeme moci i na ostatní.

Hrad v Bamu vypadá jako by byl z písku

Odjížděl jsem a zlobil se na něj, na sebe, na policajta a nejvíc mě štvalo, jak moc se zlobím. Byl to takovej nepříjemnej horkej rudej pocit někde uvnitř. Znáte to. 

Kromě toho nás čekalo "vyptávání" nafty u pumpy. To je nepohodlný proces, kdy vždy když nám dochází palivo, musíme u pumpy prosit řidiče aby nám dovolili natankovat na jejich kartu. Každý řidič náklaďáku takovou má, a na ní smí odebrat určitý limit denně. Nejde o cenu, ale o povolené množství. Vláda ji vlastně rozdává. Litr stojí asi 15 halířů.

Zatím jsme ji ani jednou neplatili. Vyptáme 20 litrů někdy až u několikáté pumpy u několikátého řidiče, a on si ty 3-4 koruny nevezme.

V poušti většinou k přespání vyhlížíme "Servis area", kde bývá velké parkoviště, toalety, kde se dá osprchovat a většinou i mešita.