Karákoram a Himaláje 24, díl 13.; Za sedmero horami, za sedmero krabičkami léků

25.09.2024

Když jsme odjížděli do Indie, měli jsme před sebou spoustu tisíc kilometrů a já, navíc, několik set tabletek, v mnoha krabičkách. Bylo jich tolik, že jsem na ně měl speciální bedýnku. A ta je prázdná.

Posledních pár škatulek se krčí mezi tričkama, abych to k nim neměl daleko.

Není to žádná trága. Pomáhají mi s tlakem, a tak, ale na jejich ubývání je vidět, jak se blíží konec cesty.
Ale cesty často končí za hromadou prázdných krabiček od léků, a já mám vlastně štěstí, že jich mám ještě, alespoň věřím, hromady před sebou.

Indie je dnes pro nás za víc jak sedmero horami a sedmero krabičkami léků.

Ale i domů to máme ještě sedmero hor, ale léků již jen hrstičku.

Tenhle zápis jsem začal v Černé hoře, když jsme uprostřed hor čekali na nepatrném plácku u prašné cesty a černohorští cestáři dokončovali úpravy, abychom mohli pokračovat.

Jako v Pákistánu, jako v Indii.

Vlastně pro mnohé z toho, co jsme zažili v Himalájích si lze zajet na Balkán, ale pro tu dálku ne, pro tu se musí daleko.

Ale postupně.

Turecko jsme přejeli během 8 dní naším autočundrovacím způsobem. Každý den jsme ujeli asi tak 500 kilometrů a na spaní jsme si našli místo u jezera, nebo řeky a večer si něco ugrilovali.

Tureckem jsme hlavně projížděli a na večer si většinou našli nějaké jezero nebo řeku u které jsme přespali.

Půlka září je pro cestování mnohem lepší a když jsme přejeli do Řecka byla to taková paráda, že jsme si dali i jednu noc na pláži. Pláž totiž byla skoro prázdná a venku krásných 27°C.

Být v EU je opravdu jako být doma. Nakoupili jsme v Lidlu, stejné věci jako doma ve stejných uličkách.

Ano. To, co nás Evropany spojuje, nejsou společné dějiny. Ty nás naopak rozdělují. Jak by nás také vzájemné vraždění a ničení si majetku a podrobování mohlo spojit?

To co nás spojuje je společný konzum. Lidl a IKEA a Hornbach pro náš pocit evropské sounáležitosti udělali rozhodně víc než Platón, Aristoteles a Tomáš Akvinský dohromady.
A to jsem pracně vybíral ta jména, kvůli kterým se neválčilo, a u Akvinského si nejsem úplně jistý.

(Je jasné že jsem nemohl jmenovat Krista, Marxe a Smitha – tedy zvěstovatele křesťanství, komunismu a kapitalismu, zneužití jejich myšlenek zrodilo spoustu válek a rozděluje dodnes. Jak ale někdy ukončuje moje proslovy Satya – ranní dávka filozofování skončila.)

Ano, nás Evropany spojuje společné naplňování potřeb, protože v nich jsme všichni stejní, a Haleluja za to! Po třech dnech v Řecku a návštěvě města Kastoria, jsme přejeli do Albánie a byli nadšeni.

Kastoria - řecké městečko u jezera

Tak jako jsem přibíral Turky do Evropské Unie, Albánce bych nechal stranou. Ne, že by si to nezasloužili. Zem překvapivě prosperuje, i v malých vesničkách mluví lidé anglicky, ale pokud by přijali všechny EU regulace nebyla by to na cestování taková paráda jaké je dnes.

Zem je plná bydlíků, kempervanů a pěších turistů.

I na vesnicích na nás mávali a zastavit a spát můžete, kde chcete.

Cesty v horách jsou krásně klikaté a divoké a jako dárek jsem dostal od Existence možnost obnovit si zkušenost s blátem na příkrých svazích. Protože ty v pouštích a polopouštích vysokých hor krněly. V blátě jsem dokonce utrhnul spodní kryt nápravy. Taková to byla divočina.

Albánie nás znovu mile překvapila krásou svých hor, přívětivostí mistních, a taky tím, kolik lidí s námi mluvilo perfektní angličtinou.

Ale to nebylo všechno!

Po cestě z třicetikilometrového trajektu přes přehradu Koman, při cestě již do Kosova, se najednou ozvala strašlivá rána a praskla torzní tyč na levém kole. Pamatujete? Ta co jsem ji šponoval v indickém Amritsaru.

Vždycky jsem si říkal, jak to asi vypadá když se to stane, a co se pak stane s autem. Tak, teď už to vím. Strašná rána a levá strana předku klesla během pár metrů až skoro na přední kolo, blatníkem.

Ale já, lišák, měl náhradní na střeše. Za cca 2 hodiny jsem ji vyměnil u silnice. Během mého opravování zastavilo 5 posádek a nabízelo pomoc. Anglicky!

Ten den večer jsme tedy dojeli jen na pár kilometrů k hranici a přes Kosovo do Černé hory jsme se vydali až ráno.

Satyjka měla v Černé hoře vybrané cíle.¨

Začali jsme Kapi)tanovo jezerem a posledních 7 kilometrů bylo stejně výživných jako k jezeru Uper Naltar v Pákistánu. Kamenná cesta se místy měnila na kamenné schody a vše ve velmi strmém náklonu. Nakonec jsme k malinkému Kaptanovu jezeru dojeli a tím i v zátěži vyzkoušeli, jak parádně jsem vyměnil torzní tyč.

Další cíl se ukázal býti tak turistickým, že si ani nezaslouží být vůbec zmíněn v našem deníku.

Černou horu jsme opouštěli po silnici, která se v zatáčkách spouštěla z hor a měla na sobě navlečené tunely jako korály na náhrdelníku.

Vedla nás kolem přehrady do Bosny a Hercegoviny. Tam se kopečky zmenšily na českou velikost a byly porostlé stejně jako u nás. Pomalý návrat do známého.

Dnes ráno jsme si ještě vařili vločky z Pákistánu, do kaše si přidávali ghee z Indie a o svačině si ohřívali fazole z Íránu. Salát k nim ale byl už z rajčat z Černé hory.Aby to se vzpomínkami nebylo podobné, píši tyhle záznamy.

Abych si vždycky mohl znovu číst o teploměru, co byl naštěstí jen do 50°,mohl vzpomínat na Chalila, který se nás nedožil, abych si pořád pamatoval noc na policejní stanici na hranicích Pákistánu, i to jak jsem se zlobil když jsem odřel Mícu v horách Kárakoramu, abych znovu slyšel zpěvy mnichů v Ladaku na ranní pudže, zase se škrábal kolem divokých oslů až k roztřepeným praporkům v průsmyku, zpíval a tančil s Kurdy na břehu řeky, prožíval opravy v autodílnách a kontroly na hranicích, proto jsem psal tyhle zprávy.

Vy, co jste je četli, děkuji Vám za Váš čas. Vím, že je to to nejvíc, co kdo komu může dát. Doufám, že odměnou Vám bylo, být také na Cestě, která nikam nevede, ale je tím vším, co máme.

S láskou Yakeen a Satya

p.s. pro ty z Vás co máte rádi čísla přidám z domova ještě nějaká. Kolik bylo třeba nafty na kolik kilometrů a za kolik, a tak.

Jsme v Maďarsku, domů už to máme posledních pár set kilometrů