Karákoram a Himaláje 24, díl 9.
Zázrak
Já to udělal taky, a to jsem pro to musel vylézt z auta.
Díky tomu jsem mohl přistihnout Satyjku, jak maže rozmatlanou hlínu na naše jídelní talíře. Dělá další dorodango, tentokrát z hlíny z gompy v Tabu, z budhistického kláštera, který má v našem soukromém žebříčku čerstvé první místo. Ale ještěže ji zajímá hlína. Představme si, že by byla např. mikrobioložka, a studovala by kravince!
Takže už jste si na malou chvilku stoupli?
No a když jsme tak stáli, Vy a já, naše těla svírala úhel víc jak 65 stupňů, a ani jeden jsme, alespoň doufám, nepadali.No není ta gravitace zázrak?
Satya si připravuje novou hlínu na další dorodango
29. července, tedy skoropřesně v polovině naší Expedice Karakoram a Himaláje, jsme dosáhli nejvýchodnějšího bodu cesty. V průsmyku Nako 78,634° východní délky. Byli jsme v té chvíli jen 10 km vzdušnou čarou od Čínou okupovaného Tibetu.
Vlastně by se dalo říct, že teď se budeme, oklikou a se zajížďkami, vracet domů na západ. (Poznámka pro počtáře, vyjížděli jsme z Hluboké u Žihle 13,325° východní délky)
No není to další (nepotřebný) důkaz o výhodách improvizačního přístupu k cestě životem?
Abych tohle naplánoval, musel bych nad mapami trávit týdny, a pak jet podle plánu! Kromě toho, dovedete si představit, jak nesmírně těžké, by bylo, něco naplánovat skoropřesně? Takhle se to prostě stalo.
A jak jsme dostali nejvýchodněji?
Z Mcleodganj jsme se vydali tímto směrem, a po cestě objevili cca 30 km za a nad Mandi jezero Rewalsar, které je svaté pro Budhisty, Hinduisty i Sikhy. Nepříliš turistické městečko s řadou klášterů a velikou sochou Padmasambhavy bylo roztomile domácké. Přespali jsme na parkovišti a pokračovali dál na východ k Čínským hranicím. Po cestě jsme v praxi zažili význam sousloví himalájský monzunový stín. Tedy to, jak Himalájský masiv způsobuje, že valná většina deště se o něj zarazí.
Několikahodinové čekání než se z hory zase vyloupne cesta
Mlžné lesy v tři a půl tisícových výškách byly magické. Vyrůstaly z mechových závějí, byly oblečené do lišejníků a neustále mokřeny mraky. Po stráních stékaly desítky potůčků. Sesuv promáčeného kopce na silnici proto překvapivý nebyl.
Šikovní silničáři ho odstranili během jednoho dne pomocí dvou bagříků.
V Rekong Peu jsme si vyřídili povolení ke vstupu do pohraniční oblasti a nakoupili na trhu
Vytrvalou, trpělivou a zdánlivě nekonečnou prací dokazování, argumentace a logiky ji lze očistit, ale mraky za kopci se už zase srocují…
Čekání nás přece jen zdrželo natolik, že jsme v údolí Kinnaur zatopeném jednou přehradou za druhou, nakonec našli útočiště v hotelu. Obrovské stavby vodních elektráren sice zohyzdily tenhle kout Indie, ale jejich společný výkon je ten účel co světí prostředky. Kdo však světí účely?
Druhý den jsme ale dojeli do Rekong Peo, snadno dostali povolení ke vstupu do pohraničí a mohli konečně vyjet na Hindustánsko-tibetskou cestu, o které jsem toho tolik slyšel a četl v průvodci.
PŘIJELI JSME POZDĚ
Přijeli jsme pozdě. BRO (Border Route Organization - indičtí pohraniční silničáři) z jedné z nejnebezpečnějších horských cest udělali asfaltovou silničku, která sice dramaticky stoupá nad řeku Spiti, ale už je to taková vykoupaná, navoněná a civilizovaná klikatka.
A právě na jejím vrcholu byla v úvodu zmíněná skoro přesná půlka naší cesty a její nejvýchodnější bod, ve vesničce Nako, která se přizpůsobuje průjezdnosti cesty. Její původní nálada se dala pochytat při procházce, ale guesthousy pomalu převažují.
Údolí Spiti nás přivítalo gompou v Tabu. Byla tak starobylá, krásná a hliněná, že jí to stálo několik hrstí mnohokrát používané hlíny na dorodanga. Někdy je Satya nemilosrdná!
Po dalším dni cesty jsme se dostali do míst, kam jsme již kdysi dojeli na zapůjčeném motocyklu Enfield. Přespali jsme za Kazou a druhý den si přivstali na ranní pudju.
Obřad byl v tom samém klášteře, kde jsme před dvěma lety mohli vidět velikou slavnost s mnichy tančícími v maskách. Tehdy byla gompa na špičce kopce v Ki zavalena vyšňořenými Tibeťany, ale tohle ráno jsme tam kromě mnichů byli jen my. Pudja (pudža) je pro mne oslavou života, bytí a Existence samé.
Pudža je obřad v budhistickém klášteře, kde se zpívá, medituje i pije čaj
Když jsou jakštakš usazeni, jeden ze starých mnichů začal prozpěvovat hlubokým hlasem modlitbu a ostatní se přidávali. Zároveň dva mladí mniši nalévali nám všem čaj a k tomu rozdávali placky.
Pak se rozhostilo ticho probarvené mlaskáním a srkáním. I snídání může být obřad. Po dost dlouhé době na dva čaje a placku, začal znovu jeden ze starších se zpěvem manter. Ostatní se přidali. Bylo snadné se soustředit na konejšivé drmolení, vnímat co je, tady a teď.
A když se neklidná mysl přece jen ozvala s nějakou "geniální" myšlenkou typu: "To je paráda, já nemyslím!" byli tu mniši, kteří jako na zavolanou začali ticho zvýrazňovat řinčením zvonků.
Vesnička Nako zevnitř a z dálky
Využili jsme ho k cestě k jezeru Chandra. Je moc dobré, že je svaté pro Hinduisty i Budhisty, protože díky tomu zůstává krásně čisté, přestože pouhý kilometr od něj je kemp pro možná stovku Indických turistů.
I tak se nám podařilo najít natolik soukromé místo, že jsme si mohli užít naší outcarovou sprchu. V 4200 m n. m. je hygiena otužující.
To se projevilo i na cestě.
Stará kamenitá byla bagry rozvrtaná, ale nová ještě nabyla hotová.
K tomu se přidal noční liják, a bylo o zábavu na celý den postaráno.
Během asi dvou hodin dokázali silničáři vrátit řeku do koryta a vybudouvat novou cestu.
Vzpomínáte, jak jsem žasnul nad překvapující přítomností malých autíček, na divokých cestách?
Tak tady na ně došlo!
V jednu poměrně dlouhou chvíli vedla cesta řekou a deště v ní vytvořily kamenný val. Míca s velkou světlou výškou, redukcí rychlosti a pohonem všech kol, projela rozvážně a beze spěchu, za potlesku přihlížejících cestujících z uvázlého autobusu. Ze námi pak na podvodním kamenném valu postupně uvízlo pět dvoukolových prcků. (pro nemotoristy - ty auta mají 4 kola, to jo, ale jen jednu nápravu (2 kola) poháněnou)
Všechny jsem je vytahal na laně a nadělal si tak kamarády na celý den.
Závaly cesty, čekání na jejich opravu a pak dramatické přejezdy říček totiž způsobily, že 50 km zabralo celý den.
Jedni z vytažených byly i dvě holky z Itálie s řidičem a další Nepálci žijící v Indii a vracející se z návštěvy Nepálu.
Jedna nepálská paní a jedna Italka nakonec s podporou hudby a alkoholu odstartovali párty, kde se mnozí z nás naučili kroky k Nepálským lidovkám. Tančilo se v blátě v koloně kolem naší Míci.
Na video z naší cesty si ještě musíte počkat, ale tenhle taneček tam určitě nebude chybět:-)
Zatímco ostatní odjeli do blízkého Manali, my zůstali a přespali u jedné dhaby (restaurace).
V Keylongu jsme nakoupili zásoby a nádhernou cestu do Lehu, která vede přes pětitisícová sedla v Darče opustili a vydali se novou cestou do Padumu.
Z Darči do Padumu a dál do Lamayru vedl jeden z nejkrásnějších Himalájských treků. V uplynulých 20 letech jsem ho šel třikrát.
Při první cestě jsem pomáhal v Kargyaku, v první vesničce za Shinkula sedlem, stavět českou sluneční školu Surya, a pak jsem se tam dvakrát stavěl obdivovat ty české učitele, kteří měli odvahu tam celou zimu, bez možnosti úniku, učit.
Jeden z cílů školy, bylo připravit děti na příchod silnice, o které se již tenkrát mluvilo.
Jeli jsme tam. Jak jinak.
Před pár lety se toto sedlo dalo překonat jen v létě a pěšky a nebyla to snadná cesta.
Dojemné jsou malé děti, které si hrají na strmých okrajích cest zatímco maminky míchají beton, nosí cihly nebo odstraňují napadané kamenní. Všude kolem vysokohorských cest jsou tábory dělníků. Holky pracují v růžových oblečcích a obličeje mají zabalené v šátcích. Na svět se dívají buď jen škvírkou v látce nebo přes tmavé brýle. A kolem práší auta a vše smaží horské slunce…
Na silnicích pracují stovky dělníků, mužů, žen a tu a tam je vidět, že se zapojují i děti.
Bohužel jsme se trefili do prázdnin. Škola v Kargyaku byla zamčená.
Přespali jsme u silnice a druhý den šli najít koňáka Puncoga, se kterým jsme před 12 lety přecházeli sedlo a šli do Padumu. Našli jsme ho a i přes jazykovou bariéru bylo shledání dojemné.
Jen plynový vařič, na kterém nám uvařili čaj, dává tušit blížící se civilizaci. Za ta léta co jsme se neviděli zplodil 5 dětí! No jo, zimy jsou dlouhé a čang (ječmenné pivo) opojný.
Vždycky jsem Tibeťany podezíral z toho, že si umí (uměli?) život užít. Pracují půl roku a jeho zasněžený zbytek tráví oslavami, návštěvami a asi sexem.
Nebo to je s elektrikou, mobilní sítí a silnicí minulost?
I nad tímhle jsem měl čas na návštěvě přemýšlet, a to že tam Satyjka chytla blechu, byla cena, kterou jsem za tak milé setkání, rád zaplatil.
Ještě ten den jsme dojeli do Padumu, a marně hledali Raptena, chlapíka který nás se svými oslíky doprovázel poslední trek. Po marném hledání jsme přespali za městem a pak si opravdu užili novou cestu do Lamayuru.
Takhle se dřív žilo? Proto byl homo sapiens - lovec sběrač – člověk v nejlepší kondici?
Je jízda autem do Himalájí pracný způsob, jak si opatřit drobky vědomé přítomnosti?
Tak tohle mne napadá teď když píšu v pokoji hotýlku v Lehu.
Na skalnatých cestičkách jsem byl jen tady a teď.
Buďte taky tady a teď, ať už jste kdekoliv a kdykoliv.
S láskou Yakeen a Satya
